Kopce kolem naší obce 2018

Velké poděkování za výborně zorganizovanou akci turistického pochodu „Výstupy na kopce kolem naší obce“ u Hukvald, který se konal 24. března 2018. Pochod přes oboru byl perfektní zážitek. Příroda je v místních lesích nádherná. Měl jsem možnost se dostat do míst, kde se běžný smrtelník nedostane a jakožto nováček si projít přilehlé kopce z různých stran poprvé. Výhled na místní krajinu byl fascinující. Akce se nás zúčastnilo 102 velkých a malých turistů a velký počet psích mazlíčků. Trasu 25 km s naší partou ( růžový tým ) jsme zvládli bez větších obtíží, šli jsme v pohodě a s dobrou náladou. 5 km před cílem jsme navštívili Hospodu U Richarda, kde jsme si mohli objednat zvěřinové speciality.

Musím dodat, že turisté z Hukvald si umí objednat počasí, které fakt vyšlo. Ještě jednou moc děkuji za celkovou organizaci pochodu.

Tomáš Kalmus – příznivec hukvaldské turistiky

2018 Reportáž z lyžovačky – Kouty nad Desnou

Je ráno 23. 2. 2018, vyjíždíme z Hukvald a v Olomouci u Globusu budeme nabírat poslední dva účastníky zájezdu. Stojí na zastávce MHD, projíždíme kolem, aniž bychom zastavili. „Ani nám nezamávali“ suše konstatuje Petr. Při druhém průjezdu však již oba nastupují a my uháníme vstříc Jeseníkům. Čím blíže ke Koutům, tím méně sněhu. Šofér Luboš se jenom směje: „Neboj, v Koutech se to změní“. Má pravdu, parkoviště v lyžařském areálu je pod sněhem.

Tady si povíme, jak bylo první den na běžkách a jak na sjezdovce.

Na zastávce „Kouty – most“ obouváme běžky a stoupáme a stoupáme, až vystoupáme na hřeben, převýšení 500m. Potom už je to sranda. Sníh je dobrý, nelepí se a krásně si sklouznem až na Červenohorské sedlo. Po nezbytném občerstvení v místním hotelu se dělíme na dvě skupiny a sjíždíme do Koutů. Jedná skupinka po mírnější zelené značce a druhá po prudší žluté. Musím říci, že po té žluté to stojí za to. Valina jde raději pěšky. Dojíždíme až téměř k ubytovně. Vchod nacházíme až na třetí pokus, čerstvě napadaný sníh zakryl úplně všechny přístupové chodníčky.

A co sjezdaři?

Kotva nás veze k šestimístné sedačkové lanovce, na které ještě nikdo z nás nejel. Překvapivě hladce nasedáme a plni obav, abychom i hladce vysedli, jedeme vzhůru. Pro první jízdy volíme dlouhou tříkilometrovou modrou trať, červená nám připadá zatím prudká. Dojezdy dolů jsou vždy ve stejném pořadí … 4 děti, pak dlouho nic, první matka, zase dlouho nic a druhá matka. Poslední jízdu jedeme odvážně červenou, děti to zvládají levou zadní, matky po břiše.

Ubytování bezva, vstřícný správce je nad věcí: „Tady máte klíče, nahoře jsou >takové< pokoje a dole zase >takové<. V neděli mi řeknete, jak jste to obsadili. Snídaně je v osm a večeře v šest. Jinak to nejde, protože jídlo vaříme jinde a tady ho vozíme. Hospodu tu nemám, ale pojďte se mnou, ukážu vám výčep – samoobsluhu. Za pivo chci >tolik a tolik <, ostatní je na vás“.  Za mě – výborný přístup.

Večer se mění počasí a začíná pořádně foukat a sněžit. Franta je znalý místních poměrů, v tomto kraji vyrostl a ví, jak to bude zítra nahoře vypadat. Navrhuje prohodit plánovanou sobotní s nedělní trasou. To se později ve výsledku ukazuje jako ideální řešení.

A teď si povíme, jak bylo na běžkách a na sjezdovce druhý den.

V 9:30 sedíme v autobusu. Sjezdaře necháváme v areálu Kouty, někteří z nich si ale půjčují běžky a Luboš nás veze do Červenohorského sedla. Nahoře to pořádně fouká a metá sněhem. My jsme ale po pár desítkách metrů již v závětří lesa a pelášíme na Švýcárnu. Velmi hodnotíme výkon nemladších. Marta, Eliška a Markétka v pohodě stíhají dospěláky. Na Švýcárně si dáváme občerstvení. Martin, tatínek Elišky, přináší ke stolu talířek s borůvkovými knedlíky a talíř guláše. Oči nám lezou z důlků, Eliška se s neskrývanou chutí pouští do guláše s pěti knedlíky a na taťku zbývají jenom borůvky. Máme obavu, aby mu nevypila i pivo. Sjezd do Koutů je nádherná vyhlídková jízda, místy zpestřená sfouknutím sněhu ze stromů na naše hlavy, v ten moment jsme téměř ve tmě.

A co sjezdaři?

Dopoledne sjezdovka. Odpoledne jedeme vlakem relaxovat do termálního parku Velké Losiny. Jízdenky se kupují až ve vlaku, průvodčí však nepřichází. Takže cesta zdarma – deset bodů. Vstup do bazénu máme velkolepý. Daří se nám v kabince zamknout jedno dítko, které vysvobozuje až přivolaná obsluha recepce. Bezva zážitkem je plavání z vnitřního bazénu do venkovního, některým se na hlavě tvoří ledové koruny.

Jak bylo na běžkách a na sjezdovce třetí den.

V neděli se potvrzuje správné rozhodnutí o změně plánu. Jedeme lanovkou na Medvědí horu, kde nás sice čeká dvacetistupňový mráz, ale také sluníčko a v závětří pohoda. Jedeme stopu k horní nádrži přečerpávací elektrárny. Až kýčovité výhledy na okolní čerstvě zasněženou krajinu, Rysí skála, občas z mraků vykukující Petrovy kameny a Praděd těší oko každého turisty. Dáváme si okruh kolem v mrazu kouřící nádrže a děláme si společnou fotku na nejvyšším vrcholu. Dokončujeme spodní okruh, lehká svačinka, nadšené komentáře nad výhledy do okolní krajiny a pak si vychutnáváme sjezd zpátky nad sjezdovku.

A co sjezdaři?

Pořádná lyžovačka celý den. Díky mrazu je sjezdovka poloprázdná, u vleků žádné fronty a my lítáme tisíckrát nahoru a dolů. Prodloužený víkend si maximálně užíváme a můžeme říct, že mise je splněna: děti šťastné, plné zážitků a nabité energií, matky zralé na den dovolené na zotavenou.

Červ*, Radka a spol.

Fotogalerie

2018 Lyžařský zájezd Kouty nad Desnou

O víkendu 23.2. až 25.2. 2018 jsme jeli s turisty na lyže do Koutů nad Desnou.  V pátek jsme se s turisty potkali až večer na chatě Sokolka, kde nám vykládali co dělali. A potom jsme si s nimi zašli na večeři a moc jsme si pochutnali na řízku s bramborami. Po té dobré večeři si mamka šla ještě poklábosit s ostatníma a my jsme šli s ní. Nakonec jsme šly spát. V sobotu si šla většina i my zaběžkovat. Když jsme začínali tak bylo docela dobré počasí, ale pak už byla strašná zima a začalo hodně chumelit, ale zvládli jsme to. Z Koutů jsme se přes Petrovku dostali na Švýcarnu, kde nás čekala zasloužená odměna, výborný oběd. Cesta zpátky do Koutů byla pomalá, protože nám nejely běžky a navíc mamce nešla zapnout lyže.

Poté co jsme dorazili na chatu, tak jsme si šli zase posedět s ostatníma u piva a čaje. Potom byl čas na večeři tak jsme vyrazili a tentokrát jsme si taky moc pochutnali na svíčkové. Potom ještě někteří hráli karty nebo si povídali, chvilku jsme tam byli s nimi a pak jsme šli spát.

Ráno jsme vyrazili na lyže bylo krásné počasí, protože svítilo sluníčko, ale byla docela velká zima. Byly tam muldíky, moc mě bavil i sjezd pod lanovkou, byla to legrace. Když jsme pak museli odjet, moc se mi od tamtud nechtělo moc jsme si to všichni užili, byl to neuvěřitelně dobrý víkend.

Markéta Kučová, 4. třída

Fotogalerie

Novoroční výstup na Kubánkov 1. 1. 2018

Novoroční výstup na Kubánkov

1. 1. 2018

Novoroční výstup na Kubánkov je naší první turistickou akcí. Letošní 33. ročník přilákal na Palkovické hůrky na 400 lidí. Potkavají se zde nejen účastníci z Palkovic, kteří jsou garanti této akce a zajišťují občerstvení, živou hudbu a vatru, Kozlovic, Myslíku, Fryčovic, Chlebovic, Hukvald ale i z širokého okolí. Na letošní výstup nechal zhotovit Petr Kuča nový transparent na který jsme k fryčovickému 44. ročníku a hukvaldskému 33. ročníku připsali i palkovický 19. ročník.

Letos jsme se již po patnásté připojili k celostátní akci KČT Novoroční čtyřlístek. Rodina Axmannová a Kučová se opět zhostila této akce a za minimální příspěvek 20,-Kč obdržel přispivající odznak a kalendářík. Vybraná částka 4 670,-Kč byla odesláná na příslušné konto z kterého se budují nové trasy pro tělesně postižené – vozičkáře.

napsal Jirka Strakoš

2018 plán akcí

1.1. Novoroční výstup na Kubánkov – 33. ročník (garant akce: výbor)
23.-25.2.
Zimní lyžařský zájezd – Jeseníky – Kouty nad Desnou (garant akce: P.Kuča , D.Koval)
24.3. Výstupy na kopce kolem naší obce – 19. ročník (garant akce: výbor)
21.4. „Společenský večírek“ – 17. ročník (garant akce: výbor)
12.5. Po zarostlém chodníčku – 37. ročník (garant akce: výbor)
9.6. Zájezd rodičů s dětmi – Čantoryje
(dítě – povinně cestovní doklad, občanský průkaz)
(garant akce: P. Axman, M. Raška)
20.-24.6. Cyklistický zájezd – Český ráj (garant akce: D.Koval)
30.6. Prázdninový zájezd – Slezské sopky (garant akce: T.Elbel)
8.-15.9. Hlavní pěší zájezd – Rakouské Alpy – Schladming/Dachstein  (garant akce: P.Kuča, K.Štolfová, P.Axmann)
28.-30.9. Zakončení cyklistické sezóny – Orlicko Garant akce: D.Koval)
říjen Zakončení sezóny pěší turistiky (garant akce: T.Elbel)
20.10. Po zarostlém chodníčku – „Spadaným listím“ – 100.let České Republiky – celostátní akce (garant akce: výbor)
8.12. Noční výstup za Mikulášem a čerty (garant akce: výbor)
prosinec
Valná hromada  

V průběhu celého roku práce na údržbě a rozvoji turistických tras (včetně Naučné stezky Leoš Janáček očima dětí) a majetku Odboru KČT při TJ SOKOL Hukvaldy z.s

Noční pochod za Mikulášem s čerty

Přibližne 45 hukvaldských turistů se sešlo u vajtovy hospody 2.12. kolem 15hod. proto, aby vyrazili i letos za Mikulášem a čerty. Tentokrát byla trasa dosti odlišná a to především proto, že restaurace Barborka na Palkovických hůrkách je uzavřena a Na mlýně nám opakovaně prokázali svou nepřipravenost. Vyráželo se od Vajta a trasa vedla přes obnovenou zvoničku na „fojťácích“, a pak zasněženou cestou necestou se scházelo nebo sjíždělo na bobech, saních nebo igelitových taškách do Hájova. Na místo jsme dorazili včas – pár minut po našem příchodu dorazil hájovský Mikuláš na kočáru taženém krásnými koňmi, rozsvítil vánoční strom a rozdal dětem čokoládové potěšení. Následně jsme se uchýlili do restaurace k Petru Kuchařovi, kde jsem měli zajištěno občerstvení v podobě kofoly, čaje, piva a také výborné pizzy. Pizza a její doručení správným jedlíkům dělalo obsluze trošku problém, ale podařilo se to vyřešit ke spokojenosti všech. Na zpáteční cestu jsme se vydali po 18hod a ještě než jsme stihli opustit Hájov čekali nás Mikuláš, čert i anděl. Větší děti říkaly básničky či říkánky jednotlivě a menší děti pak po malých skupinkách. Poté jsme se opět vydali, tentokrát již prošlápnutou stezkou, přes zvoničku k Vajtovi, kde bylo ukončení pochodu.

Počasí nám opravdu přálo. Přibližně 15cm sněhu poskytlo dětem a myslím, že i dospělým dostatek prostoru k hrátkám – koulování, válení, bobování, jízda na saních, dělání andělíčků nebo i pouhé padání do měkké sněhové peřiny. Velké poděkování patří Mikuláši, anděli i čertu nejen za nadílku, ale i motivaci pro příjemnou procházku se spoustou zábavy.

napsal Petr Kuča

Zvonička je opět na svém místě

Návrat“ zvoničky

Opět je na svém místě

Známá zvonička na „Fojťácích“ byla při silném větru 5. října zcela vyvrácena a silně poškozena. Po mnoha dotazech našich občanů zda něco podnikneme, aby zvonička opět vzhlížela do našeho kraje, nám to nedalo a na výročí sametové revoluce (17. listopadu) jsme opravenou zvoničku opět usadili na místo, kam patří – na Vrchy.

Po předchozí nezbytné opravě zvonice a přípravě kmene, na kterém je umístěna, proběhla celá akce bez zbytečných průtahů a již odpoledne si mohli někteří zájemci zazvonit.

Svou technikou pomohli Michal Opěla, Zdeněk Jurečka, Oldřich Grufík, kteří dodali traktor s vlekem a bagr. Kmen na novou zvoničku nám zajistila obec.

Hukvaldští turisté přitom odpracovali na 170 hodin, bylo třeba provést:

– demontovat poškozenou zvoničku, dopravit do dílny a provést její opravu,

– obstarat, oloupat, opálit a naimpregnovat 6m dlouhý a 80cm tlustý kmen,

– všechno dopravit na „Fojťáky“,

– vykopat jámu a do drenážní zakládky vztyčit a upevnit kmen zvoničky,

– na vrchol kmene namontovat vlastní zvonici se stříškou.

Na akci Zvonička II se podílelo 18 hukvaldských turistů, kteří i přes nepřízeň počasí pracovali na opravě zvoničky a přípravu nového kmene, kterou organizoval předseda hukvaldských turistů Jiří Strakoš. Odbornou práci při opravě samotné zvoničky zajišťovali Petr Návrat a Dalibor Žáček.

Nezbývá než si přát, aby zvonička na „Fojťácích“ přinášela lidem radost.

Putování po Zakarpatské Ukrajině + Slovenském krasu – 12. – 19. srpna 2017

1. den -tak a vyrážíme. Brzo ráno vyrážíme z Hukvald vstříc dalšímu zájezdu – tentokrát do Slovenského krasu kde strávíme tři dny a pak na Zakarpatskou Ukrajinu kde strávíme další čtyři dny. Po vcelku bezproblémové jízdě přes Slovensko dojíždíme do městečka Rožňava odkud začínáme naše putování po Slovenském krasu. Bereme útokem zdejší infocentrum a míříme na místní strážní věž, odkud se nám z ochozu naskýtají krásné výhledy na městečko a okolí. Z města se vydáváme po žluté značce na východ kolem vrcholu Sitárka a jakmile se dostáváme k rozcestí se zelenou značkou ( odbočka na Paču ), naskýtá se nám krásný výhled na hrad Krásná Horka. Ještě než k němu vystoupáme musíme projít těsně kolem cikánské vesnici. Pohled na rozpadající domky a chatrče nás utvrzuje v tom, že raději přidáváme do kroku, abychom byli co nejdříve u hradu. I když víme, že se do hradu nedostaneme, přesto se plahočíme do kopce k němu. Hrad je zavřený už několik let z důvodu velkého požáru z roku 2012, nicméně se na něm pracuje, aby byl po několika letech opět přístupný.

Po krátké zastávce scházíme cestou necestou z hradu do obce Krásnohorské Podhradie kde děláme zastávku v místní hospůdce a pro změnu ochutnáváme české pivo Starobrno. Chutná, ale jdeme dále k mauzoleu Andrássyovcov – bývalých majitelů hradu Krásná Horka. Toto mauzeleum představuje ojedinělou památku secesního stavitelství na Slovensku. Odtud už míříme k penzionu kde máme ubytování, ale ještě si musíme najít trasu přes pole ostropestřce mariánského. Penzion je útulný a personál je milý. Dnes jsem urazili na 12 km.

2. den – autobusem jsme se nechali odvést na odbočku Gombasek kde se nachází velký kemp a také vstup do Gombasecké jeskyně. Jen malá skupinka si nechala ujít návštěvu jeskyně a míří už dopředu. Větší skupina si to zamířila do podzemí – do Gombasecké jeskyně : byla objevena teprve v roce 1951 a od roku 1995 patří spolu s dalšími jeskyněmi Slovenského krasu do památek Unesca. Jeskyně je jedinečná svou brčkovou výzdobou ( brčka jsou duté tenké stalaktity ), která je místy tak hustá, až představuje kamenný déšť. Nejdelší brčka měří přes 3 metry.

Po shlédnutí jeskynního komplexu jsme se vydali vstříc dnešní trase, delším táhlejším stoupáním jsme se dostali k horárni a pak po hřebenovce jsme došli po žluté značce k Silické lednici – propasti : Zaledněná propast na Silické planině je nejníže položenou ledovou jeskyní na světě, nachází se v nadmořské výšce 503 m. Vznikla před 2000 lety propadem stropu vápencového podzemního dómu. Je dlouhá 1100 m a hluboká 110 m.

V obci Silice jsme si udělali pauzu, ale museli jsme počkat nějakých 15 minut než přišla obsluha Pressa baru, aby nám otevřela. Zastávka to byla dobrá, protože všichni naši turisté tudy prošli. Dále jsme se vydali po červené značce po náhorní Silické planině. Tato oblast velmi připomínala oblast rumunského Banátu – teda, tak mi to opravdu připadalo. Přibližně 2 km severovýchodně od obce Silice se nachází Silické jezírko nazývané i Ještěrčí jezírko. Při jezírku se nachází i vahadlová studna. Je to největší krasové jezírko na Slovensku ve stádiu zániku. Celá část trasy po červené značce byla pohodová a stále bylo se na co dívat. Zdejší krajina je opravdu nádherná. Čekal už nás jen sestup k penzionu. Menší skupinka ještě toho neměla dost a vyrazila na prohlídku Krásnohorské jeskyně s průvodcem.

Krásnohorská jeskyně je zážitkovým stylem zpřístupněná jeskyně Slovenského krasu. Exkurzi do jeskyně se absolvuje ve speciálním oděvu a s přilbou. Během trasy se musí dvakrát přejít krasové jezírko po ocelovém laně. Výlet do této jeskyně je tak nevšedním jeskyňářským zážitkem. Jeskyně je téměř bez krápníkové výzdoby, ovšem v Síni obrů se nachází gigantický 33 m vysoký sloup, který je největším známým krápníkem ve střední Evropě. Jmenuje se Krápník rožňavských jeskyňářů. Kdysi byl dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší krápník na světě, později ale byly objeveny větší. Zpřístupněná část jeskyně má okolo 450 m.

3. den – opět jsme dnes využili autobus, aby nás dovezl do místa dnešního startu – do obce Dvorníky. Po slabé hodince se dostáváme na rozcestí Zádielska dolina, horáreň (450 m), kde se kříží řada turistických značek kousek od hospody Ranč. Ta je v hlavní sezóně otevřená a poskytuje základní občerstvení. Na rozcestí opustíme naučný chodník vedoucí NPR Zádielska tiesňava (214,73 ha), která byla vyhlášena již v roce 1954 a vydáváme se dále po modré po zpevněné cestě. Dosud byla naše cesta spíše procházkou, nyní kdy jsme opustili zpevněnou cestu, začínáme ale strměji stoupat. Za zhruba půlhodinu jsme vystoupali na rozcestí Bezvody ( 835 m.n.m. ) celých 220 výškových metrů. Za námahu jsme však byli odměněni fantastickými výhledy na zdejší i vzdálenější kopce. Přes Prepadliska se po zelené turistické značce dostáváme na Zádielskou planinu do otevřeného lučnatého prostoru s velkými porosty jalovců. Přes louky a remízky se konečně dostáváme na hranu Zádielkého kaňonu, z níž se otevírají dech vyrážející pohledy na celý Zádielky kaňon, na jeho dno, Slovenský kras i na jih na Hrhovské rybníky a do Maďarska. Až se nasytíme neopakovatelných scenérií, budeme pokračovat loukami a xerotermofilní lesostepí s rozsáhlými škrapovými poli k východu k Turnianskému hradu. Na rozcestí hradisko vyrážíme dál po zelené značce k obci Háj. Děláme si malou zacházku k Hajským vodopádům. Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Nejníže položený je Dolný Hájsky vodopád (329 m), nejvýše pak Horný Hájsky vodopád (396 m). Jen ke čtyřem z nich vás navede místní značení.Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Od Hájských vodopádů jsme se vydali vstříc Turnianskému hradu. Za slabou půlhodinku již vidíme vysoké stěny hradu. Výstup je opět poměrně strmý, pod nohami se nám míhá spousta ještěrek. Turniansky hrad stojí ve výšce 375 metrů na vápencovém bradle nad obcí Turňa nad Bodvou Dodnes se dochovaly jen zbytky jednotlivých objektů (věž, paláce, dělová bašta a oblé bašty a zdi opevnění), v terénu je viditelná skladba jednotlivých prostorů. K hradu vedla dodnes zachovaná cesta, vytesaná ve vápencových skalách. Rýhy z orámovaní kol jsou také dodnes zřetelné. Sestup z hradu na parkoviště kde nás čeká náš autobus je docela rychlý, protože občas potkáváme snědší lidi a určitě to nejsou indiáni. U autobusu čekáme na zbytek našich turistů, a aby nám to lépe ubíhalo, narazili jsme naši bečku s pivem. V tomto počasí – velkém horku nám to přichází vhod.

4. den – na tento den jsme měli domluvený přejezd ze Slovenska na Ukrajinu do Volovce na ubytování. Zamířili jsme k hraničnímu přechodu Ubľa, ale jaké bylo naše překvapení, když nám slovenští celníci sdělili, že tudy to prostě nepůjde. Dozvěděli jsme se, že zdejší hraniční přechod je pouze pro osobní auta. Takže otáčíme a míříme směr hraniční přechod Vyšné Německé. Tady už je vše v pořádku, autobusem můžeme projet hraničním přechodem, ale přesto si tady odpočineme na dlouhé dvě hodiny, kdy ukrajinští celníci po nás nenápadně vymáhají nějaká ta eura. Je vidět, že tady na Slovensko-Ukrajinských hranicích je to úplně o něčem jiném než v civilizované Evropě. Konečně projíždíme hranicemi a náš rychlostní průměr se hned zpomaluje. Jsme rádi za padesátikilometrovou rychlost. Zdejší silnice stojí za to. Na ubytování do městečka Volovec dojíždíme kolem páté odpoledne, ubytováváme se v hotelu, jdeme na večeři a pak většina z nás vyráží do Volovských ulic – třeba na zdejší pivo, i když že by bylo zrovna k pití, to se nedá říci.

5. den – ráno přejíždíme autobusem do lyžařského střediska Pilipec. Autobus nás dováží kam jen to jde, zbytek již musíme absolvovat pěšky k nástupní stanici lanovky. Potkáváme větší skupinku turistů z Českých Budějovic, máme stejný cíl dnešní trasy. Z nástupní stanice lanovky Podobovets nás lanovka vyváží pod vrchol Gimba. Lyžařské středisko je to docela velké, ale lanovky jsou předpotopní. U horní stanice nasedáme do připraveného gruzaviku ( armádní vozidlo ) a za částku 1000 hřiven nás vyváží na vrchol Gimba ( 1498 ). Celá cesta na vrchol v gruzaviku je velký adrenalin. Už se nám zdá, že auto dál jet nemůže, přesto stoupáme dál. Z vrcholu míříme dále hřebenovkou přes Malou Gimbu k dalšímu vrcholu Velikij verch ( 1598 ). Po trase potkáváme na hřebenu další gruzaviki, které dovezly ukrajinské borůvkáře. Je jich tady plno, litr borůvek prodávají překupníkům za 60 – 70 hřiven. Celá tato oblast se jmenuje polonina Boržava a patří mezi jedny z nejkrásnějších polonin. Z vrcholku Velikého verchu se za pěkného počasí otevírají neopakovatelné pohledy na okolní poloniny. Ať již je to polonina Runa a Bukovská na severozápadě, Horhany na severu, Piškoňa na východě či Velikij Dil a Gutinské hory na jihu. Nesmíme zapomínat ani na to, že z vrcholu přehlédneme i celý hřeben Boržavy, který se klikatí jako had, včetně jejího pokračování dále na nevelkou poloninu Kuk. Na jihu dominuje ostrý hřebínek Stoje, který kontrastuje oblým svahům zbytku hřebene.Na odlesněném vrcholu Stoje byly za druhé světové války postaveny tři radarové stanice určené pro sledování širokého okolí. Radary po několik desetiletí využívala Rudá armáda; rozebrány byly roku 1995. Jejich přítomnost dosud připomínají chátrající betonové plošiny a ocelové výztuže.Máme štěstí v tom, že zrovna v dnešní den je nádherné počasí. Z vrcholu Velikij verch už jenom sestupujeme – nejdříve přes malý vrcholek Plaj ( 1323 ) kde se nachází i větší meteorologická stanice. Kousek pod hřebenem registrujeme další zříceninu bývalé stavby – plynovodu. Dále pokračujeme přes vrchol Temnatik ( 1334 ) – z vrcholku Plaj k Temnatiku se táhne zubatý pás příkopů z první světové války. Na předvrcholu Temnatika stojí kříž, viditelný i z Volovce. Tady potkáváme mladé ukrajinské turisty, kteří se vydali na 14-ti denní přechod hor z Volovce do Koločavy – nějakých 140 kilometrů. Teď už jenom sestupujeme k městečku Volovec. Zastavujeme se ještě v hospůdce u kruhového objezdu na dobré pivo, abychom spláchli únavu z dnešního výletu.

6. den – vyrážíme z obce Nehrovets na zdejší planiny, které v této oblasti jsou krásné. Opět je krásné počasí, je vidět ze zdejších kopců do vzdáleného okolí, na planinách vidíme pasoucí se ovce, ale i koně atd. Přes Kosí vrch míříme dále po zelené značce, která se občas ztrácí v lese nebo nejsme schopni najít značku na stromě – k vrcholu Tapesh. Zajímavostí tohoto vrcholu je to, že dosahuje stejné nadmořské výšky jako Lysá hora u nás, tedy 1324 m.n.m. Část našich turistů tento vrchol dosahuje, zbytek se těsně před vrcholem otáčí a spěchá sestupem do Koločavy. Důvodem bylo to, že se blíží bouřka. Při sestupu nás doprovází hromobití a blesky na obloze. Je to docela nepříjemné, proto sestup do Koločavy je docela rychlý. Na poslední chvíli před nepříjemnou bouřkou docházíme do penzionu Četnická stanice v Koločavě. Po několika letech se vracíme na místo činu a zjišťujeme, že je tady vše při starém. Ochutnáváme zdejší krajové speciality, pobavili jsme se s paní majitelkou, děláme nezbytná fota před Četnickou stanicí a nasedáme do autobusu a míříme domů na ubytování.

7. den – ráno někdy po osmé hodině jsme se vydali k Volovskému nádraží, abychom využili možnosti jet vlakem na další výlet. Ještě před tím než jsme se vydali na cestu vlakem jsme absolvovali návštěvu zdejšího tržiště. Tak to byl opravdu zážitek – tady se dalo koupit opravdu skoro vše. Nastupujeme do přijíždějícího vlaku ze Lvova do Mukačeva ( je to trasa nějakých 800 km ) a vyrážíme na pouť vlakem – na celé 4 zastávky. I tak nám to stačí. Ve vlaku žebrají ukrajinské děti, prodává se vlaku kde co, hlavně laskominy, pivo, minerálky , no a kdo si chce zajít na záchod, tak to je opravdu jen pro silné povahy. Ten smrad, který se line z toalet ( teda, pokud se tomu tak dá říkat ) by se dal doslova krájet. Celá trasa, kterou absolvujeme je protkána několika tunely. Poslední tunel, kterým projíždíme je nejdelší a hned za ním vystupujeme na zastávce Beskid – Oporets. Vystupujeme na velké stavbě, která se točí kolem nového tunelu. Trochu zápasíme s tím jak se vymotat z této vlakové zastávky, ale díky GPS se nám to daří a my nastupujeme na plánovanou trasu. Po hodinovém výstupu na hřeben se kocháme nádhernými hřebenovými panoramaty. Na jednom z vrcholů dnešní trasy Javirnik velikij ( 1120 ) děláme zastávku na svačinu. Je odtud nádherný výlet na celé hory Zakarpatské Ukrajiny. Opět máme štěstí na krásné počasí a na daleké výhledy. Hřebenovka dále pokračuje po planinách. Jdeme po neznačené stezce, ale nemáme jak zabloudit, protože nás vede velmi vyšlapaná pěšina. Docházíme k velké výměníkové stanici zemního plynu – je to nejvýše položená výměníková stanice zemního plynu na Ukrajině a dále plynovod vede na Slovensko. Z červené turistické značky scházíme do vesničky Kanora po prudkém a nepříjemném sešupu, tady se občerstvujeme v klasické vesnické hospůdce spojené s obchodem. Na zemi plno potravin a zeleniny a pivo se čepuje do plastových kelímků, ale nám to nevadí a pivo nám chutná. Z vesničky sestupujeme k hlavní cestě a odtud pokračujeme do Volovce kde naše dnešní trasa končí.

8. den – ráno jsme se ještě nasnídali, utratili poslední peníze za maličkosti a vyrazili jsme z Volovce do vesničky Jablunovo. Cesta je tak málo sjízdná, že by to bylo rychlejší jít pěšky, ale autobus máme plný zavazadel, takže tu půlhodinku v autobuse to vydržíme. Na vlakové zastávce nacházíme modrou značku a vyrážíme po ní. Dnes nás čeká vrchol Bozeva s výškou 1095, přesto se zapotíme při cestě na něj. Celou trasu jdeme v lese, ale poslední kilometr kdy jsme dorazili na planinu nám to vše vynahrazuje. Krásný závěr výstupu a celého zájezdu. Z vrcholu se otevírají nádherné výhledy. Sestup je zajímavý v tom, že pořád ztrácíme a opět nacházíme modrou značku. Docházíme k hlavní cestě kde na nás čeká autobus. Ještě si dopřáváme koupel v řece a čepované pifko ve zdejším motorestu s názvem U Slávka. Po druhé hodině nastupujeme do autobusu a míříme k domovu. Na Ukrajinsko – Slovenských hranicích si nás vychutnávají jak ukrajinští, tak i slovenští celníci. Holt – východ. Další cesta proběhla v pohodě, akorát, že náš řidič to trochu přepísk v tom, že sám řídil autobus plných jedenáct hodin. Domů dorážíme kolem půl jedné a někteří naši mladší turisté zamířili ještě na punkový koncert na Koupaliště.