2015 – JULSKÉ ALPY – SLOVINSKO 4.-12.9.

Další zajímavou turistickou lokalitu navštívili hukvaldští turisté v zářijových dnech tohoto roku. V sedmi dnech jsme navštívili to nej co Julské Alpy nabízejí. 1. DEN – sychravé počasí nás přivítalo v Itálii ve středisku Sella Nevea. Po 12-ti hodinové cestě autobusem jsme vyrazili kabinkovou lanovkou k chatě Rifugio Gilberta Soravitto ( 1850 m. ). I zde bylo nevlídno a tak jsme vzali zavděk horskou chatou. Rozpršelo se pořádně a tak část turistů se vydala alespoň do sedla Sella Bila ( 2005 m. ) kde se nachází i přírodní arboretum a další část se vydala po trase další kabinkové lanovky, která bohužel nebyla v provozu vstříc sedlu Sella Prevala ( 2067 m. ), které leží na hranici Itálie se Slovinskem. Moc toho nebylo vidět, vydali jsme se tedy na zpáteční cestu a vyrazili jsme na ubytování do městečka Tolmin. Ubytováni jsme byli na internátě školy – pro nás dostačující ubytování se slušnou kuchyní.

2. DEN – Matajur je kopec vysoký 1642 metrů. Leží přímo na Slovinsko-italské hranici. Na kopci je malá krásná kaplička a odtud se kocháme krásným výhledem na celé sočské údolí a celé Julské Alpy. Autobus nás dovezl do vesničky Livek, odkud jsme vyrazili po červené turistické značce přes vesničky, spíše osady Perati a Avsa vstříc vrcholu Matajur. Za krásného počasí překonáváme celých 1000 metrů výškových. Nádherný vrchol s kruhovým výhledem na moře, do Itálie a zasněžené vrcholky hor Julských Alp. Zrovna se na vrcholu odbývala bohoslužba. Po občerstvení a nezbytných foto z vrcholu scházíme opět po červené do městečka Kobarid, kde si prodlužujeme trasu o shlédnutí Korjakovského vodopádu, italské kostnici v kostele Sv. Antona, Tonovcův hrad, Napoleonův most z roku 1750 a soutěsky řeky Soča. Večer je věnován na ubytování zpívání při kytaře.

3. DEN – ráno po snídani jsme si nabalili věci do autobusu a pěšky jsme se vydali za městečko Tolmin k řece Tolminka kde jsme navštívili Tolminskou rokli s kaňony, jeskyňkami, peřejemi a vodopády. Vstup do rokle byl za 4 eura, ale stálo to za to. Co dokáže řeka je až s podivem. Krásné zářezy do skal, průzračná voda a samé peřeje. Po prohlídce jsme dále pokračovali opět k městečku Tolmin – jen jsme si udělali malou zacházku přes vesničku Zatolmin k nedalekému vršku kde se nachází hrad Kozlov Rob. Z této vyvýšeniny jsme měli městečko Tolmin jako na dlani. Odtud se vedly krvavé boje o zdejší průsmyk v 1. světové válce. Hrad jsme obsadili i naše skupinka turistů – stačilo nám k tomu jen vyvěsit naši turistickou vlajku na zdejší stožár. Chvíli jsme se kochali jak jsme levně přišli k hradu, ale raději jsme opět vyvěsili zpátky vlajku, která tam patří. Ještě někteří z nás se stihli podívat na soutok řek Tolminky a Soči. Poté jsme se autobusem přemístili k druhému ubytování – k Bohijnskému jezeru.

4. DEN – ráno jsme se nechali vyvést do Pokljuky – zimního střediska na Biatlon odkud jedna skupinka vyrazila podle plánu na vrchol Viševnik. A druhá skupinka vyrazila vstříc nejvyšší hoře Slovinska – na Triglav. Po namáhavé tůře se vrcholová skupinka rozdělila na další dvě podskupiny. Jedna skupina nocovala na chatě …….. a druhá skupina nocovala na chatě ……… Noc proběhla v klidu v té nadmořské výšce, akorát místa na spaní na postelích moc nebylo a taky cena 25 euro byla docela vysoká.

5. DEN – za ranního rozbřesku jsme ( tedy jenom někteří ) vyrazili vstříc k vrcholu. Posledních 400 výškových metrů bylo jen pro otrlé. Vhod přišly i horolezecké úvazky, přilby a rukavice. Sníh, led, exponované úseky zajištěné fixními lany a skobami. Zato na vrcholu bylo nádherně. Azúro, pod námi peřina z mraků a z nich vystupovaly jen ostré vrcholky Julský Alp. Prostě nádhera. Sestup z vrcholu byl náročnou prověrkou našich fyzických sil, někteří zahraniční turisté vyrazili na vrchol jen tak narychlo bez nějakého základního vybavení – prostě amatéři. Další sestup k Triglavským jezerům byl velmi náročný, ale vynahradilo nám to krásné panoramata zdejších hor. A závěr k autobusu – tak to bylo už jen pro otrlé, ten padák byl na závěr výživný.

6. DEN – a opět autobusem přejezd – tentokrát k soutěsce Vintgar u městečka Spodnje Gorje. Nádherná soutěska s průzračnou vodou, kaňony, mostky přes řeku… Tady se fotografové vyřádili dosytosti a že bylo co fotit. Po úzkých lávkách jsme se museli vyhýbat dalším zvědavcův ( především nějakým korejcům a němcům ). Museli jsme taky dávat pozor kam šlapeme, protože vše kolem řeky bylo kluzké. Dvouhodinová prohlídka zdejších soutěsek uběhla strašně rychle, na závěr jsme se nezapomněli vyfotit u vysokého vodopádu s topícím se potápěčem ( kládou ). Pěšky jsme se přesunuli do vesničky kde na nás čekal autobus a nechali jsme se odvést k jezeru Bled. Toto jedno z nejkrásnějších jezer v Evropě je pastvou pro oči. Všude samé atrakce, lodičky k projížďkám, kostel se zahradou na ostrově. A nad tím vším ční hrad nad Bledem. Plno turistů a návštěvníků – snad jenom to kazil dojem z tohoto pěkného místa. Vydrželi jsme tady až do čtyř hodin odpoledne a pak jsme se vydali k ubytování.

7. DEN – pěšky jsme se přesunuli kolem Bohinjského jezera k osadě Ukans, kde jsme nasedli na kabinkovou lanovku a vyvezli se k lyžařskému středisku pod horou Vogel. Odtud jsme dále pokračovali sedačkovou lanovkou výše až do sedla Konta. Odtud jsme vyrazili na samotný vrchol Vogel ( 1922 m. ). Dvouhodinová túra byla zpříjemněna krásnými výhledy na celé triglavské pohoří. Výstup na samotnou horu byl docela náročný, zvlášť když Hanka s Jiříkem u vrcholu sešli z trasy a měli co dělat, aby se udrželi u skal. Po dosažení vrcholu jako na povel se zatáhlo – mraky nás pohltili a z výhledů sešlo. Udělali jsme nazbytná vrcholová fota a vydali jsme se na zpáteční cestu k lanovce. Měli jsme dostatek času a tak jsme se vyhřáli na sluníčku u chaty v lyžařském středisku pod Vogelem. Trochu jsme si nehlídali čas a tak nám ujela kabinková lanovka a museli jsme čekat další půlhodinu na další spoj. Po třetí hodině odpolední jsme se vydali na zpáteční cestu do Česka. Zbytek našich turistů jsme vyzvedli u Bohijnského jezera, kde jsme nezapomněli na závěrečnou fotku všech zúčastněných. Ještě jsme vzali dvě belgické stopařky, které chtěly svést do Bledu a pak už jsme si to zamířili domů. Dorazili jsme domů časně ráno – utahaní, ale spokojení.

Napsat komentář