Reportáž z pochodu „Po zarostlém chodníčku“. 

Kapitola první – na startu.

Je ráno 12. 5. 2018, 08:30, polojasno a poměrně teplo. Areál Hospůdky na Koupališti je již zaplněn nedočkavými účastníky. V ohromném kotli na ohništi míchá kuchař guláš. V dalším kotli se vaří zelňačka. Návštěvníci vyplňují přihlášky a staví se do fronty na účastnické listy. Vše klape jako dobře namazaný strojek. Vlaďča a Jirča pozdravují Radku. „Vyřídím,“ slibuju a jelikož mám jen velmi krátkodobou paměť, vzápětí zapomínám, co jsem slíbil. Vyplňuji startovní lístek a stavím se do fronty na účastnické listy. Ta se mezitím prodloužila až k výčepu. „Máš číslo 101,“ usmívají se Hanka s Maruškou. Před nimi, na stole plném razítek a odznaků a účastnických listů, se tyčí lahvinka posilujícího nápoje. Někteří účastníci startují načerno. Zlomyslně se usmívám. Dobře jim tak, ještě neví, že prohlídka hradu pro ně nebude zdarma.

Kapitola druhá – v oboře.

„Už bychom měli jít, Žofka se začíná podezřele motat kolem kotlů s gulášem!“ říká Jaruna. Jo, aspoň nepůjdeme v největším proudu. Rododendrony a azalky v zahrádkách jsou v plném květu a na slunku doslova svítí. Něco silně a trochu i opojně voní. Nemůžeme zjistit co to je, ale shodujeme se, že to budou květy bezu. V oboře vynecháváme hrad, tam chodíme jenom na Ondřeje na vařonku. Nad „Sudem“ buší do zlomeného buku datel, dole na louce se povaluje stádo daňků, z jezírka od hřebčína se ozývá koncert žab. Idylka. Bystrouška teprve čeká na své fotografy. Slunko se dere z oparu a začíná být parno. Před hájenkou dva daňci stojí na zadních a olizují uschlý kmen. Proč to dělají? Zeptáme se Milana, pokud bude venku. Není, takže nevíme. Ale už víme, že na dvoře hájenky má rysa ostrovida – dřevěného. A na konci obory má velkého divočáka – taky dřevěného. Můstek přes Telací potok za oborou, na jehož technický stav si jedna dáma razantně stěžovala při loňském „podzimním chodníčku“, je již opraven. Palec nahoru.

Kapitola třetí – stoupáme na Kubánkov.

Za oborou, před lesíkem se zvoničkou, si všichni fotí neuvěřitelně krásně rozkvetlou louku. U zvoničky je plno, všichni zvoní, děcka drendí okolo a hladí Žofku. Sestry Havelkovy odpočívají na lavičce a hlasitě klábosí. Pohoda. Všechny nás čeká výstup na Hůrky. Do skanzenu „Na mlýně“ se nestavujeme, šetříme si žízeň do altánu na vrcholu. Ani do „Lurd“ se nestavujeme, tam si chodíme zazvonit o vánocích. Posloucháme, zda si někdo zazvoní dneska – nezazvonil. Slunko pere do zpocených zad. „Podívej, už tu zrají třešně,“ divíme se a nemůžeme se dočkat, až budeme nahoře.

Kapitola čtvrtá – na vrcholu.

Konečně je tu Kubánkov a vrcholové razítko. Všechny tři bašty – výčep, rožeň s párky i stánek s likéry – jsou obléhány a dobývány žíznivými a hladovými nájezdníky. Personál vše bravurně zvládá. Výčep jede na dva válce. Z jedné pípy čepuje malý Pája, „Někde se musí zaučit,“ vysvětluje mi jeho děda, ing. Láďa …. Dostávám protekční pivo do skla, okolí mi závidí. Žofka se hrne k tácku s párkem, který si nerozvážný turista odložil na trávník. „Holčovické prameny“ se fotí. Dorazil Vlastík (89 let) a je rovněž ihned obléhán a dobýván mladými dámami. Jeho komentáře si potutelně nechám pro sebe. Libor nalévá ořechovici – znamenitá. Jana, nalévajíce Mystery, tvrdí: „Když vypiju, odhazuju hůlky“. „Je tu jak na lidové veselici,“ pochvaluje si jeden z turistů a odchází pro další párek. Slunko úspěšně vyprazdňuje sudy. Občerstveni a posilněni odcházíme na zbytek trasy.

Kapitola pátá – v cíli.

Sestup z Kubánkova je nenáročný, ve stínu lesa je příjemně a cesta rychle ubíhá. Na rozcestí „Sedmero cest“ se fotí veselá skupinka turistů. Žofka se fotí s nimi. Na chodníčku, v úbočí Zadní Babí hory, hladíme nos dráčkovi a přejeme si, aby na nás v cíli zbyla zelňačka. U Janáčkovy lavičky se fotí skupinka veselých turistek. Žofka se fotí s nimi. Ještě zbývá sestoupit 107 dřevěných schodů a jsme v cíli. Jdeme ke kotli se zelňačkou. „Máme už jenom dvě poslední porce,“ omlouvá se Klárka. Podíváme se s Jarunou na sebe a usmíváme se. Dráček opravdu funguje.

Červ*