Archiv rubriky: Hlavní peší

Putování po Zakarpatské Ukrajině + Slovenském krasu – 12. – 19. srpna 2017

1. den -tak a vyrážíme. Brzo ráno vyrážíme z Hukvald vstříc dalšímu zájezdu – tentokrát do Slovenského krasu kde strávíme tři dny a pak na Zakarpatskou Ukrajinu kde strávíme další čtyři dny. Po vcelku bezproblémové jízdě přes Slovensko dojíždíme do městečka Rožňava odkud začínáme naše putování po Slovenském krasu. Bereme útokem zdejší infocentrum a míříme na místní strážní věž, odkud se nám z ochozu naskýtají krásné výhledy na městečko a okolí. Z města se vydáváme po žluté značce na východ kolem vrcholu Sitárka a jakmile se dostáváme k rozcestí se zelenou značkou ( odbočka na Paču ), naskýtá se nám krásný výhled na hrad Krásná Horka. Ještě než k němu vystoupáme musíme projít těsně kolem cikánské vesnici. Pohled na rozpadající domky a chatrče nás utvrzuje v tom, že raději přidáváme do kroku, abychom byli co nejdříve u hradu. I když víme, že se do hradu nedostaneme, přesto se plahočíme do kopce k němu. Hrad je zavřený už několik let z důvodu velkého požáru z roku 2012, nicméně se na něm pracuje, aby byl po několika letech opět přístupný.

Po krátké zastávce scházíme cestou necestou z hradu do obce Krásnohorské Podhradie kde děláme zastávku v místní hospůdce a pro změnu ochutnáváme české pivo Starobrno. Chutná, ale jdeme dále k mauzoleu Andrássyovcov – bývalých majitelů hradu Krásná Horka. Toto mauzeleum představuje ojedinělou památku secesního stavitelství na Slovensku. Odtud už míříme k penzionu kde máme ubytování, ale ještě si musíme najít trasu přes pole ostropestřce mariánského. Penzion je útulný a personál je milý. Dnes jsem urazili na 12 km.

2. den – autobusem jsme se nechali odvést na odbočku Gombasek kde se nachází velký kemp a také vstup do Gombasecké jeskyně. Jen malá skupinka si nechala ujít návštěvu jeskyně a míří už dopředu. Větší skupina si to zamířila do podzemí – do Gombasecké jeskyně : byla objevena teprve v roce 1951 a od roku 1995 patří spolu s dalšími jeskyněmi Slovenského krasu do památek Unesca. Jeskyně je jedinečná svou brčkovou výzdobou ( brčka jsou duté tenké stalaktity ), která je místy tak hustá, až představuje kamenný déšť. Nejdelší brčka měří přes 3 metry.

Po shlédnutí jeskynního komplexu jsme se vydali vstříc dnešní trase, delším táhlejším stoupáním jsme se dostali k horárni a pak po hřebenovce jsme došli po žluté značce k Silické lednici – propasti : Zaledněná propast na Silické planině je nejníže položenou ledovou jeskyní na světě, nachází se v nadmořské výšce 503 m. Vznikla před 2000 lety propadem stropu vápencového podzemního dómu. Je dlouhá 1100 m a hluboká 110 m.

V obci Silice jsme si udělali pauzu, ale museli jsme počkat nějakých 15 minut než přišla obsluha Pressa baru, aby nám otevřela. Zastávka to byla dobrá, protože všichni naši turisté tudy prošli. Dále jsme se vydali po červené značce po náhorní Silické planině. Tato oblast velmi připomínala oblast rumunského Banátu – teda, tak mi to opravdu připadalo. Přibližně 2 km severovýchodně od obce Silice se nachází Silické jezírko nazývané i Ještěrčí jezírko. Při jezírku se nachází i vahadlová studna. Je to největší krasové jezírko na Slovensku ve stádiu zániku. Celá část trasy po červené značce byla pohodová a stále bylo se na co dívat. Zdejší krajina je opravdu nádherná. Čekal už nás jen sestup k penzionu. Menší skupinka ještě toho neměla dost a vyrazila na prohlídku Krásnohorské jeskyně s průvodcem.

Krásnohorská jeskyně je zážitkovým stylem zpřístupněná jeskyně Slovenského krasu. Exkurzi do jeskyně se absolvuje ve speciálním oděvu a s přilbou. Během trasy se musí dvakrát přejít krasové jezírko po ocelovém laně. Výlet do této jeskyně je tak nevšedním jeskyňářským zážitkem. Jeskyně je téměř bez krápníkové výzdoby, ovšem v Síni obrů se nachází gigantický 33 m vysoký sloup, který je největším známým krápníkem ve střední Evropě. Jmenuje se Krápník rožňavských jeskyňářů. Kdysi byl dokonce zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší krápník na světě, později ale byly objeveny větší. Zpřístupněná část jeskyně má okolo 450 m.

3. den – opět jsme dnes využili autobus, aby nás dovezl do místa dnešního startu – do obce Dvorníky. Po slabé hodince se dostáváme na rozcestí Zádielska dolina, horáreň (450 m), kde se kříží řada turistických značek kousek od hospody Ranč. Ta je v hlavní sezóně otevřená a poskytuje základní občerstvení. Na rozcestí opustíme naučný chodník vedoucí NPR Zádielska tiesňava (214,73 ha), která byla vyhlášena již v roce 1954 a vydáváme se dále po modré po zpevněné cestě. Dosud byla naše cesta spíše procházkou, nyní kdy jsme opustili zpevněnou cestu, začínáme ale strměji stoupat. Za zhruba půlhodinu jsme vystoupali na rozcestí Bezvody ( 835 m.n.m. ) celých 220 výškových metrů. Za námahu jsme však byli odměněni fantastickými výhledy na zdejší i vzdálenější kopce. Přes Prepadliska se po zelené turistické značce dostáváme na Zádielskou planinu do otevřeného lučnatého prostoru s velkými porosty jalovců. Přes louky a remízky se konečně dostáváme na hranu Zádielkého kaňonu, z níž se otevírají dech vyrážející pohledy na celý Zádielky kaňon, na jeho dno, Slovenský kras i na jih na Hrhovské rybníky a do Maďarska. Až se nasytíme neopakovatelných scenérií, budeme pokračovat loukami a xerotermofilní lesostepí s rozsáhlými škrapovými poli k východu k Turnianskému hradu. Na rozcestí hradisko vyrážíme dál po zelené značce k obci Háj. Děláme si malou zacházku k Hajským vodopádům. Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Nejníže položený je Dolný Hájsky vodopád (329 m), nejvýše pak Horný Hájsky vodopád (396 m). Jen ke čtyřem z nich vás navede místní značení.Hájske vodopády představují soustavu 10 vodopádů s výškami 1,5 m až 7 metrů. Od Hájských vodopádů jsme se vydali vstříc Turnianskému hradu. Za slabou půlhodinku již vidíme vysoké stěny hradu. Výstup je opět poměrně strmý, pod nohami se nám míhá spousta ještěrek. Turniansky hrad stojí ve výšce 375 metrů na vápencovém bradle nad obcí Turňa nad Bodvou Dodnes se dochovaly jen zbytky jednotlivých objektů (věž, paláce, dělová bašta a oblé bašty a zdi opevnění), v terénu je viditelná skladba jednotlivých prostorů. K hradu vedla dodnes zachovaná cesta, vytesaná ve vápencových skalách. Rýhy z orámovaní kol jsou také dodnes zřetelné. Sestup z hradu na parkoviště kde nás čeká náš autobus je docela rychlý, protože občas potkáváme snědší lidi a určitě to nejsou indiáni. U autobusu čekáme na zbytek našich turistů, a aby nám to lépe ubíhalo, narazili jsme naši bečku s pivem. V tomto počasí – velkém horku nám to přichází vhod.

4. den – na tento den jsme měli domluvený přejezd ze Slovenska na Ukrajinu do Volovce na ubytování. Zamířili jsme k hraničnímu přechodu Ubľa, ale jaké bylo naše překvapení, když nám slovenští celníci sdělili, že tudy to prostě nepůjde. Dozvěděli jsme se, že zdejší hraniční přechod je pouze pro osobní auta. Takže otáčíme a míříme směr hraniční přechod Vyšné Německé. Tady už je vše v pořádku, autobusem můžeme projet hraničním přechodem, ale přesto si tady odpočineme na dlouhé dvě hodiny, kdy ukrajinští celníci po nás nenápadně vymáhají nějaká ta eura. Je vidět, že tady na Slovensko-Ukrajinských hranicích je to úplně o něčem jiném než v civilizované Evropě. Konečně projíždíme hranicemi a náš rychlostní průměr se hned zpomaluje. Jsme rádi za padesátikilometrovou rychlost. Zdejší silnice stojí za to. Na ubytování do městečka Volovec dojíždíme kolem páté odpoledne, ubytováváme se v hotelu, jdeme na večeři a pak většina z nás vyráží do Volovských ulic – třeba na zdejší pivo, i když že by bylo zrovna k pití, to se nedá říci.

5. den – ráno přejíždíme autobusem do lyžařského střediska Pilipec. Autobus nás dováží kam jen to jde, zbytek již musíme absolvovat pěšky k nástupní stanici lanovky. Potkáváme větší skupinku turistů z Českých Budějovic, máme stejný cíl dnešní trasy. Z nástupní stanice lanovky Podobovets nás lanovka vyváží pod vrchol Gimba. Lyžařské středisko je to docela velké, ale lanovky jsou předpotopní. U horní stanice nasedáme do připraveného gruzaviku ( armádní vozidlo ) a za částku 1000 hřiven nás vyváží na vrchol Gimba ( 1498 ). Celá cesta na vrchol v gruzaviku je velký adrenalin. Už se nám zdá, že auto dál jet nemůže, přesto stoupáme dál. Z vrcholu míříme dále hřebenovkou přes Malou Gimbu k dalšímu vrcholu Velikij verch ( 1598 ). Po trase potkáváme na hřebenu další gruzaviki, které dovezly ukrajinské borůvkáře. Je jich tady plno, litr borůvek prodávají překupníkům za 60 – 70 hřiven. Celá tato oblast se jmenuje polonina Boržava a patří mezi jedny z nejkrásnějších polonin. Z vrcholku Velikého verchu se za pěkného počasí otevírají neopakovatelné pohledy na okolní poloniny. Ať již je to polonina Runa a Bukovská na severozápadě, Horhany na severu, Piškoňa na východě či Velikij Dil a Gutinské hory na jihu. Nesmíme zapomínat ani na to, že z vrcholu přehlédneme i celý hřeben Boržavy, který se klikatí jako had, včetně jejího pokračování dále na nevelkou poloninu Kuk. Na jihu dominuje ostrý hřebínek Stoje, který kontrastuje oblým svahům zbytku hřebene.Na odlesněném vrcholu Stoje byly za druhé světové války postaveny tři radarové stanice určené pro sledování širokého okolí. Radary po několik desetiletí využívala Rudá armáda; rozebrány byly roku 1995. Jejich přítomnost dosud připomínají chátrající betonové plošiny a ocelové výztuže.Máme štěstí v tom, že zrovna v dnešní den je nádherné počasí. Z vrcholu Velikij verch už jenom sestupujeme – nejdříve přes malý vrcholek Plaj ( 1323 ) kde se nachází i větší meteorologická stanice. Kousek pod hřebenem registrujeme další zříceninu bývalé stavby – plynovodu. Dále pokračujeme přes vrchol Temnatik ( 1334 ) – z vrcholku Plaj k Temnatiku se táhne zubatý pás příkopů z první světové války. Na předvrcholu Temnatika stojí kříž, viditelný i z Volovce. Tady potkáváme mladé ukrajinské turisty, kteří se vydali na 14-ti denní přechod hor z Volovce do Koločavy – nějakých 140 kilometrů. Teď už jenom sestupujeme k městečku Volovec. Zastavujeme se ještě v hospůdce u kruhového objezdu na dobré pivo, abychom spláchli únavu z dnešního výletu.

6. den – vyrážíme z obce Nehrovets na zdejší planiny, které v této oblasti jsou krásné. Opět je krásné počasí, je vidět ze zdejších kopců do vzdáleného okolí, na planinách vidíme pasoucí se ovce, ale i koně atd. Přes Kosí vrch míříme dále po zelené značce, která se občas ztrácí v lese nebo nejsme schopni najít značku na stromě – k vrcholu Tapesh. Zajímavostí tohoto vrcholu je to, že dosahuje stejné nadmořské výšky jako Lysá hora u nás, tedy 1324 m.n.m. Část našich turistů tento vrchol dosahuje, zbytek se těsně před vrcholem otáčí a spěchá sestupem do Koločavy. Důvodem bylo to, že se blíží bouřka. Při sestupu nás doprovází hromobití a blesky na obloze. Je to docela nepříjemné, proto sestup do Koločavy je docela rychlý. Na poslední chvíli před nepříjemnou bouřkou docházíme do penzionu Četnická stanice v Koločavě. Po několika letech se vracíme na místo činu a zjišťujeme, že je tady vše při starém. Ochutnáváme zdejší krajové speciality, pobavili jsme se s paní majitelkou, děláme nezbytná fota před Četnickou stanicí a nasedáme do autobusu a míříme domů na ubytování.

7. den – ráno někdy po osmé hodině jsme se vydali k Volovskému nádraží, abychom využili možnosti jet vlakem na další výlet. Ještě před tím než jsme se vydali na cestu vlakem jsme absolvovali návštěvu zdejšího tržiště. Tak to byl opravdu zážitek – tady se dalo koupit opravdu skoro vše. Nastupujeme do přijíždějícího vlaku ze Lvova do Mukačeva ( je to trasa nějakých 800 km ) a vyrážíme na pouť vlakem – na celé 4 zastávky. I tak nám to stačí. Ve vlaku žebrají ukrajinské děti, prodává se vlaku kde co, hlavně laskominy, pivo, minerálky , no a kdo si chce zajít na záchod, tak to je opravdu jen pro silné povahy. Ten smrad, který se line z toalet ( teda, pokud se tomu tak dá říkat ) by se dal doslova krájet. Celá trasa, kterou absolvujeme je protkána několika tunely. Poslední tunel, kterým projíždíme je nejdelší a hned za ním vystupujeme na zastávce Beskid – Oporets. Vystupujeme na velké stavbě, která se točí kolem nového tunelu. Trochu zápasíme s tím jak se vymotat z této vlakové zastávky, ale díky GPS se nám to daří a my nastupujeme na plánovanou trasu. Po hodinovém výstupu na hřeben se kocháme nádhernými hřebenovými panoramaty. Na jednom z vrcholů dnešní trasy Javirnik velikij ( 1120 ) děláme zastávku na svačinu. Je odtud nádherný výlet na celé hory Zakarpatské Ukrajiny. Opět máme štěstí na krásné počasí a na daleké výhledy. Hřebenovka dále pokračuje po planinách. Jdeme po neznačené stezce, ale nemáme jak zabloudit, protože nás vede velmi vyšlapaná pěšina. Docházíme k velké výměníkové stanici zemního plynu – je to nejvýše položená výměníková stanice zemního plynu na Ukrajině a dále plynovod vede na Slovensko. Z červené turistické značky scházíme do vesničky Kanora po prudkém a nepříjemném sešupu, tady se občerstvujeme v klasické vesnické hospůdce spojené s obchodem. Na zemi plno potravin a zeleniny a pivo se čepuje do plastových kelímků, ale nám to nevadí a pivo nám chutná. Z vesničky sestupujeme k hlavní cestě a odtud pokračujeme do Volovce kde naše dnešní trasa končí.

8. den – ráno jsme se ještě nasnídali, utratili poslední peníze za maličkosti a vyrazili jsme z Volovce do vesničky Jablunovo. Cesta je tak málo sjízdná, že by to bylo rychlejší jít pěšky, ale autobus máme plný zavazadel, takže tu půlhodinku v autobuse to vydržíme. Na vlakové zastávce nacházíme modrou značku a vyrážíme po ní. Dnes nás čeká vrchol Bozeva s výškou 1095, přesto se zapotíme při cestě na něj. Celou trasu jdeme v lese, ale poslední kilometr kdy jsme dorazili na planinu nám to vše vynahrazuje. Krásný závěr výstupu a celého zájezdu. Z vrcholu se otevírají nádherné výhledy. Sestup je zajímavý v tom, že pořád ztrácíme a opět nacházíme modrou značku. Docházíme k hlavní cestě kde na nás čeká autobus. Ještě si dopřáváme koupel v řece a čepované pifko ve zdejším motorestu s názvem U Slávka. Po druhé hodině nastupujeme do autobusu a míříme k domovu. Na Ukrajinsko – Slovenských hranicích si nás vychutnávají jak ukrajinští, tak i slovenští celníci. Holt – východ. Další cesta proběhla v pohodě, akorát, že náš řidič to trochu přepísk v tom, že sám řídil autobus plných jedenáct hodin. Domů dorážíme kolem půl jedné a někteří naši mladší turisté zamířili ještě na punkový koncert na Koupaliště.

Putování po Slovenském krasu a Zakarpatské Ukrajině II

Putování po Slovenském krasu a Zakarpatské Ukrajině

Jako každý rok jsme – hukvaldští turisté – vyrazili na hlavní pěší zájezd, tentokrát do dvou oblastí : Slovenského krasu a Zakarpatské Ukrajiny.
První tři dny jsme se toulali po Slovenském krasu. Slovenský kras tvoří společně s Aggteleckým krasem jednotlivé krasové území po obou stranách slovensko – maďarské hranice. Najdeme zde krásné jeskyně, mohutné skály, závrty, vodopády, hrad i zříceniny. Slovenský kras je hlubokými údolími rozdělen na několik plošin, nazývaných planiny, s nadmořskou výškou od 500 do 800 metrů, se strmými skalnatými svahy. Výstupy na planiny bývají náročné, ale za tu námahu to stojí. Snad nejkrásnější kaňon krasu je Zádielská dolina. Skalní stěny kaňonu dosahují 300 metrů. Z jeskyní jsme navštívili známou Gombaseckou jeskyni. Kvůli impozantní výzdobě plné různých barev se jeskyni přezdívá „ pohádková „. Na sedm našich dobrodruhů – turistů navštívilo i Krásnohorskou jeskyni, kterou museli zdolat ve speciálním oděvu a s přilbou. Výlet do této jeskyně je tak nevšedním jeskyňářským zážitkem spojený s výskytem gigantického 33 metrů vysokého sloupu, který je největším ve střední Evropě. Z hradů a zřícenin jsme navštívili hrad Krásna Horka, který se hrdě vypíná a ční do okolní krajiny, Turňanský hrad – poutavá zřícenina středověkého hradu.
Další 4 dny jsme absolvovali výlety na Zakarpatské Ukrajině. Už zážitkem bylo zdolat slovensko-ukrajinské hranice. Přechod Ubla byl pro autobusy zavřený a přechod Vyšné Nemecké – zde se člověk musí obrnit trpělivostí, než jej celníci pustí přes hranice. A bez drobné úplaty to ani nejde. Rychlostní průměr na ukrajinských silnicích rapidně klesá díky špatným silnicím.
Přes tyto drobné nesnáze jsme vyrazili na Zakarpatské vrcholy. Zakarpatská Ukrajina je malebný kraj oddělený od zbytku země výrazným pásmem Karpat. Masová turistika ještě nestihla zničit atmosféru této oblasti, jezdí sem převážně dobrodruzi a zvědavci. Člověk – turista nesmí vynechat hlavně hornatější oblasti s krásnými horskými loukami a řídce rozptýlenými vesnicemi v údolích. Při troše pozornosti lze najít i stopy časů první republiky. Doba se dávno změnila, ale jakýsi zvláštní vztah Čechů a tohoto území stále existuje.
Jelikož jsme již v této oblasti před šesti roky byli, naplánovali jsme si trasy, které jsme minule nestihli. Takže tentokrát jsme zamířili na poloninu s vrcholem Velikij věrch u městečka Volovec, dále jsme opět navštívili vesnici Koločava s četnickou stanicí. Rozdíl šesti let takřka nebyl znát a připadalo nám to tady jako kdysi. Užili jsme si horských planin dosytosti – jednou jsme z nich prchali z důvodu nadcházející bouřky, kdy kolem nás létaly blesky doprovázejícím hřmotem.
Zážitkem pro nás byla návštěva tržnice ve Volovci u vlakového nádraží a pravým adrenalinovým zážitkem byla cesta vlakem z Volovce o další 3 stanice dále. To bylo pro silné povahy. A v neposlední řadě jsme si i vyzkoušeli jak se jezdí po horách na korbě gruzaviku ( armádního vozidla ).
Zakarpatí je oblast, která Vás nadchne při každé návštěvě a již vám nedovolí se sem nevracet. Zakarpatská Ukrajina je místem, kde si člověk může odpočinout od uspěchané civilizace západního světa a načerpat mnoho nových duševních a fyzických sil, přestože bude mít za sebou mnoho náročných kilometrů po zdejších nádherných horách.
No a kam příští rok? Určitě zase do hor – v návrzích se objevily takové lokality jako Alpy, Bulharsko, Polské Tatry a taky překvapivě Fojťáky. Takže výbor má z čeho vybírat. Tak se těšte.

Slávek Koval

2016 – pěší Roháče + Nízké Tatry 17. – 21.8.

Na 33 hukvaldských turistů vyrazilo v srpnu na 5 dní zdolávat dvoutisícovky na Slovensku v pohořích Roháčů a Nízkých Tater.
Kdo tato pohoří zná, ví že tůry po zdejších horách jsou náročné, ale krásné. Odměnou nám byly nádherné pohledy na mohutné vrcholy, hluboké Roháčské doliny, plesa a vodopády. Pokračování textu 2016 – pěší Roháče + Nízké Tatry 17. – 21.8.

2015 – JULSKÉ ALPY – SLOVINSKO 4.-12.9.

Další zajímavou turistickou lokalitu navštívili hukvaldští turisté v zářijových dnech tohoto roku. V sedmi dnech jsme navštívili to nej co Julské Alpy nabízejí. 1. DEN – sychravé počasí nás přivítalo v Itálii ve středisku Sella Nevea. Po 12-ti hodinové cestě autobusem jsme vyrazili kabinkovou lanovkou k chatě Rifugio Gilberta Soravitto ( 1850 m. ). I zde bylo nevlídno a tak jsme vzali zavděk horskou chatou. Pokračování textu 2015 – JULSKÉ ALPY – SLOVINSKO 4.-12.9.

2015 – Dobytí Triglavu i hradu Kozlov Rob 4.-12.9.

Ve dnech 4. – 12. září 2015 jsme vyrazili poznávat krásy slovinských Julských Alp. Pro mnohé účastníky první návštěva, někteří se do Alp vraceli po letech.
Po noci strávené v autobuse jsme se na první tůru všichni těšili, v plánu byl výstup (nebo lanovka) z údolí Selle Nevea v Itálii k chatě Rifugio Gilberta a Prestreljnik, bohužel nám plány zkomplikovalo počasí. Pokračování textu 2015 – Dobytí Triglavu i hradu Kozlov Rob 4.-12.9.