Jak to vlastně bylo s naší cestou po Litvě na kolech 

14.6. – Pozdě v noci  ( asi kolem jedenácté ) vyrážíme od hospůdky u Vajta, směr Polsko. Cesta přes Polsko je pohodová, trošku bloudíme Varšavou  ( díky GPS )  a delší zastávku děláme v Bialystoku u nákupního střediska – správce parkingu měl s naším autobusem a přívěsem na kola trochu problém, ale raději jsme přeparkovali, než se s ním hádat.

V cíli dnešní pouti autobusem sice trochu prší, ale přesto kola vykládáme a míříme do Wiegerského národního parku. Trochu nás překvapují písčité cyklostezky – boří se nám pláště do písku. Po rovinaté stezce dojíždíme k Wiegwrským jezerům s dominantou Papežským klášterem. Ochutnáváme pirohy na všechny způsoby, děláme nezbytná fota, někteří z nás navštěvují zdejší rybářské muzeum. Na ubytování dojíždíme po najetých 50-ti kilometrech – ubytování máme v lesním kempu Campercamp  ( divíme se, že autobus byl schopen dojet až sem ).  Ubytování  je v chatkách skromnějšího vybavení, ale vše to vynahrazuje výborné jídlo a příjemná obsluha. Po večeři došlo i na kytary a zpěv, stolní tenis a spánek.

 

15.6. – Brzy ráno máme připravenou bohatou snídani v podobě palačinek s tvarohem, káva, mléko, čaj, salám, sýr… prostě vydatná snídaně. Po osmé hodině vyrážíme dále autobusem směr Litva. Cesta autobusem je pohodová, i když prší, dlouhá chvíle jízdy autobusem si zpříjemňujeme sledováním filmu Pelíšky. Cesta ubíhá po samé rovině, skoro žádné zatáčky, kolem cesty jen krávy a koně. Kolem jedenácté přijíždíme do Kaunasu. Jelikož máme dnes v plánu jen jízdu autobusem a přesun na další ubytování, máme čas na to, abychom si pořádně prohlédli samotné město. Pěkné historické město, velmi čisté. V centru města zrovna probíhal nějaký vytrvalostní závod v běhu. A aby to mohl být závod mezinárodní, zúčastnila se tohoto závodu i naše reprezentantka cyklozájezdu Jana Petraturová. Ovšem na jakém místě se v závodě umístila tiskové agentury neuvedly. V blízkosti soutoku řek Neris a Nemenus je centrum města s kostely, uličkami plnými kaváren a pivnic. Dalo by se říci, že Kaunas je město mladých – jsou jich plné ulice. Na hlavní třídě Kaunasu potkáte i několik hudebních partiček ať už se jedná o  bubeníky nebo místní folklórní malé soubory. Cesta z Kaunasu po dálnici dále na ubytování proběhla v klidu. Opět kolem hlavní cesty jsou jen rozsáhlé louky a lesy, občas osamělé stavení. Děti to mají do škol docela daleko. Na ubytování Žemsodis přijíždíme pozdě odpoledne a ubytováváme se. Večer přicházejí na řadu opět kytary se zpěvem. Ubytování je na slušné úrovni, strava výborná a celkové prostředí v kempu je krásné. Uklizeno a čisto.

Dnes jsme vyjížděli na kolech přímo z ubytování vstříc Národnímu parku Plateliai. Po vydatné snídani míříme k městečku Plunge, ale těsně před městem odbočujeme a vydáváme se po písčitých cestách vesničkami. Cestou u vesničky Jódenai nacházíme židovský památník věnovaný obětem 2. Světové války. U velkého jezera Plateliai vyrážíme na zcela novou rozhlednu, ze které se nám nabízí krásný výhled na jezero a okolí. V okol je minimum domů a stavení rozsetých od sebe na kilometry. Samo jezero je pěkné se sedmi ostrůvky. V centru NP Žemaitija navštěvujeme přírodní muzeum věnované zdejší fauně a flóře. V muzeu nás provádí průvodkyně, která bez problémů přechází z angličtiny do němčiny a poté ruštiny.  Po zhlédnutí expozic v muzeu nás napadlo, zda by nebylo možné něco podobného udělat u nás na Hukvaldech, ale byl by to asi běh na dlouhou vzdálenost. Vyrážíme kolem jezera po nově zbudované ( někde se ještě pracovalo na cyklostezce ) cyklostezce – paráda, nepotkáváme ani živáčka a ani hospůdku. U vesničky Rudaičiai potkáváme nači druhou skupinku cykloturistů, kteří dnešní den absolvovali opačně než bylo dnes v plánu. S nimi jsme navštívili poblíž ( asi 500 m ) ptačí pozorovatelnu – rezervaci. A vydáváme se konečně od jezera k bývalé jaderné raketové základně u bývalé obce Plokštinai. Na raketové základně to máme i s výkladem v ruštině (  litů za prohlídku ), zajímavá prohlídka – základna fungovala do roku 1979 a měla 4 sila – 4 raketami o délce 28-ti metry namířenými na bývalé západní Německo. Po prohlídce se opět vydáváme na trasu krajinou lesů, luk a rybníků – jezírek. Opět po cestě nepotkáváme ani živáčka, navštěvujeme bývalý mlýn u vesničky Bubrungenai s expozicí  věnovanou řezbářství obrazů, soch. Blížíme se k cíli dnešního cykloputování. Projíždíme městem Plunge, kde obdivujejeme krásný zámek v městském parku, nakupujeme něco málo ve zdejším obchodě, procházíme si náměstí se zvláštními lavičkami a vydáváme se směrem k našemu ubytování. Navečer se ještě na 15 odvážlivců vrhlo smočit do kádě u našich chat. Ti, co to okusili, nelitovali. A vůbec jim nevadilo, že z kádě vystrnadily ty, kteří to měli dopředu objednané ( jednalo se o nějaké Litevce ). Ale stálo to za to. Dnes jsme vypili při nočním cachtání v kádi bečku, kterou věnoval Standa Kahánek.

17.6. – Dneska jsme zamířili na poloostrov Kurská Kosa. Autobusem jsme vyjeli brzy ráno po snídani do města Klaipéda ( asi 60 km od ubytování ), dále jsme se nalodili na trajekt ( cena za autobus – 300 litů ) a přepluli úžinu na poloostrov Kurská Kosa a dále jsme pokračovali do vesničky Nida. Tady jsme vyložili kola a zamířili na pohyblivou písečnou dunu Parnidžio dune, která patří mezi ty nejvyšší ( 54 metrů ) na tomto poloostrově. Všude kolem plno lidiček všech možných národností a mezi nimi se motáme my se svými koly. Ale výhled z duny stál za to. Na vrcholu jsou vybudovány obrovské sluneční hodiny, děláme nezbytná fota a zjišťujeme, že jsme jen kilometr od hranic s Ruskem. Písek a zase písek na dunách, občas nějaký ten keřík. Navštěvujeme vesničku Nida s velkým infocentrem, zvláštním kostelem, velkým majákem, který byl ale zavřený a muzeem Thomase Manna – spisovatele. Všude je čilý turistický ruch, napojujeme se na cyklostezku, která vede po pobřeží až k trajektu u Klaipédy. Cyklostezka je luxusní – jenom rovinka, kolem samé borovice a nám utěšeně přibývají kilometry na tachometrech. Přes vesničku Priela a Pervalka – tady se zastavujeme u moře, koukáme na krásný maják na malém ostrůvku v moři a osvěžujeme se pšeničným pivem v hospůdce, protože zrovna začalo vydatně pršet. Dochází i na něco k snědku ze zdejších tradičních jídel. A platíme – a je problém – v Litvě nejsou zvyklí, že každý platí zvlášť. Trochu s tím má obsluha problém, ale nakonec jsme se nějak domluvili. A opět honíme kilometry, od moře proti nám fouká nepříjemný nárazový vítr. U vesničky Juodkranté v lese na pahorku je výstava vyřezávaných figurín ze dřeva – povětšinou čarodějnic a ježibab. Zajímavostí je, že žádná socha není poškozená – prostě Litva. A jelikož jedeme kolem moře, některým to nedá a koupají se ve studené mořské vodě. Kdo se prostě nekoupal v Litvě v Baltu, jakoby v té Litvě ani nebyl. Ale toto osvěžení přichází vhod. Honí nás trochu čas, proto rychle pokračujeme do přístaviště. Projíždíme spáleništěm, tedy asi dvoukilometrovým úsekem, kde je spálený les po úderu bleskem. Stíháme trajekt, u sportovní haly nakládáme kola, gratulujeme Milce k jejímu životnímu jubileu ( mladých 45 let ). Čekáme ještě na opozdilce a vyrážíme na ubytování k Plunge. A večer opět patřil koupání v sudu – tentokrát to většina zájezdu vzala útokem. Došlo opět na zpívánky při kytarách.  Přišel nás večer navštívit i šéf kempu – příjemný chlapík.

18.6. – Dnes jsme si dali záležet na budíčku – snídani jsme měli už v 7 hodin – omelety se slaninou a špenátem byly luxusní. Loučíme se s obsluhou, se šéfkou kempu, předáváme jim upomínkové předměty za Hukvaldy a vyrážíme autobusem na přesun k dalšímu ubytování – zhruba 110 km na Horu Křížů. Kopeček ( terénní vlnka ) vysoký jen asi na 20 metrů je zaplněn samými kříži z celého světa. Uličkami procházíme mezi kříži, přidáváme i ten náš „  Hukvaldský kříž „ , děláme fota před Horou Křížů s naší českou a turistickou vlajkou. Něco málo nakupujeme ve zdejších stáncích se suvenýry a vyrážíme dále na cestu směr Kédainiai. Je to vlastně nejdochovalejší bývalé židovské město v Litvě s dochovanými synagogami a uličkami. Zachovalé židovské domy s vydlážděnými ulicemi přírodním kamenem. V infocentru bereme vše co nám přijde pod ruce – hlavně prospekty a mapy. A samozřejmostí je, že ochutnáváme zdejší pivo na ulici podobné ostravské Stodolní ulici. Pravda – je trošku náročnější se domluvit s obsluhou a tak se není co divit, že Bohoušovi přinesla obsluha místo jednoho piva hned piva 3 – to snad aby neměl žízeň. K tomu zkoušíme i teplou polévku z řepy – a je to docela chutné. Po prohlídce velmi zajímavého města se vydáváme dále na cestu – tentokrát až do cíle. Ještě si děláme malou zajížďku do města Alytus, abychom věděli, kde že nás bude autobus čekat až pojedeme domů do Česka. Krajina u našeho dalšího ubytování je nádherná – velká jezera s ostrůvky, koně na pastvinách a strašně málo lidiček. A ubytování je doslova luxusní – prostorné pokoje, čisto a velké terasy u každého pokoje. Na večeři jsme překvapeni doslova překypujícími švédskými stoly. Po večeři ještě parta nadšenců hraje plážový volejbal, ostatní berou zavděk projížďkou na loďkách po zdejším jezeru nebo koupáním v jezeře. Vyvěšujeme naši turistickou vlajku, narážíme soudek piva a kocháme se zdejší krajinou až do jedné hodiny v noci.

19.6. – Opět dřívější snídaně ( v 7.30 hod ), snídaně formou švédských stolů, k tomu palačinky s masem a jiné dobroty. Vyrážíme do Vilniusu – cesta je pohodová, jen v samotném Vilniusu trčíme v zácpě. U Horního hradu nacházíme neplacené parkoviště, kde vykládáme naše kola ( jen 9 minut nám trvalo vykládání ) a překvapivě vyrážíme do táhlého kopce na vrchol Tří křížů, odkud je krásný výhled na celý Vilnius. Především Staré město Vilniusu je krásné. Sjíždíme z vrcholu Tři kříže kolem velkého amfiteátru určeného pro hudební festivaly a opět stoupáme po kamenité cestě na Horní hrad – dominantu celého města Vilnius, odkud se nám naskýtá fantastický kruhový výhled na celé město. Většina z nás stoupá ještě na vyhlídkový ochoz, který se nachází v hradní baště. Fotíme se celý náš zájezd u hradní bašty Horního hradu a míříme na prohlídku historického starého města Vilnius. Doprovází nás kamarád a spolužák v jedné osobě od Katky Štolfové ze střední školy, takže díky němu je prohlídka Vilniusu opravdu velmi zajímavá. Procházíme kolem monumentální katedrály, prezidentského paláce atd… Každá skupinka dále pokračuje svou trasou netrasou. Projíždíme židovskou částí města a u městské radnice ochutnáváme pivo a výborný boršč. Ale to už nasedáme na kola a míříme z Vilniusu po hlavní mezinárodní cyklostezce LT1.  V městě je cyklostezka ještě slušně značena, ale mimo město už je to hrůza a tak není divu, že se nám daří celkem úspěšně párkrát bloudit. I když míříme k městečku Trakai s jeho dominantou vodním královským hradem, žádná informační cedule jakým že to máme jet směrem. Řídíme se tedy jenom naší intuicí, zčásti ofocenou mapou a taky gpeskou, ale i tak máme problém se držet ve správném směru a jedeme krajinou, kterou bychom jet neměli. Směr máme naštěstí dobrý, takže nakonec opravdu dorazíme do Trakaie. Je to úchvatný pohled na krásný hrad stojící na ostrově obklopený velkou vodní plochou. Děláme opět nezbytná fota před hradem, prokousáváme se davem turistů a nahlížíme vně hradu – nádvoří hradu. Tento hrad není větší než náš hrad Hukvaldy, ale je podstatně zachovalejší . Nakládáme kola na cyklovozík a míříme k našemu ubytování. Po večeři  je opět na programu lodičky a koupání v jezeře. Poradíme si večer s kvasnicovým pivem od Vajta a sdělujeme si zážitky z dnešního dne.

20.6. – Opět začíná ráno výtečnou snídaní a využíváme autobus, aby nás dovezl do samého centra Dzukijského národního parku – městečka Marcinkonys. Krajina je tady stále stejná – borovicové lesy, písek a pořádek. 4 Naši cykloturisté  dnešní den vypouštějí na kolech a dávají přednost návštěvě města Varéna, které míjíme trasou. Samo město je pěkné – upravené, pořádek v ulicích, posekané trávníky a upravené záhony květin před domy. V Marcinkonysu navštěvujeme Infocentrum, které je zároveň vedeno jako ředitelství NP Dzukija. Bereme si zdejší mapy a za 50 litů se celá naše cykloskupina objednáváme prohlídku zdejšího rozsáhlého močálu. Samotná prohlídka začíná až 4 km od Íčka, ale jízda na kole lesem je krásná. Míříme tedy k hranicím s Běloruskem. Ukrajinská průvodkyně nás provádí močály ( jako kdysi král Šumavy ) a poutavě o nich vypráví – někdy nám i názorně předvádí kudy nechodit v močálech. A to by nebyl Jirka Mlynář, aby si taky nevyzkoušel chůzi v močálech. Po prohlídce močálů pokračujeme podle mapy po žluté značce – v prospektech po červené značce směr Zervytos, které je vzdáleno asi 10 km od močálů na Běloruské hranici. Projíždíme nádhernou krajinou kolem jezírka Kastinis s krásným posezením k odpočinku. Jízda lesem po písčitých lesních cestách je doslova adrenalin – kola se boří do písku, ale kilometry na tachometrech docela naskakují. Chudák Světlana se svým galuskovým kolem – ta toho více nachodí než našlape. Vesnička Zervynos, kterou nemůžeme vynechat patří mezi nejzachovalejší vesničky litevské vesnické krajiny. Ač má vesnička jenom na 30 dřevěných stavení, mají ve vesnici půjčovnu kajaků. Na návrší u zdejšího hřbitůvku se kocháme nádherným výhledem na dřevěničky – stavení rozeseté po zdejších loukách. Široká, písčitá cesta nás dál vede přes vesničku Mančiagiré k výhledovému místu nad řekou Úla – Úlos atodanga. Scházíme po schodech ( 125 ) k řece, kde zdravíme polské vodáky a poblíž řeky nacházíme tzv. přírodní vířivku. Dále pokračujeme po asfaltové cestě do městečka Priela. Máme štěstí, že je tady lávka přes řeku, jinak bychom museli pokračovat dalších 15 km k dalšímu mostu. Opět městečko bez hospůdky, ale alespoň se dvěmi obchody kde doplňujeme zásoby a občerstvujeme se. A zase písčitá cesta s tzv. varhánkami. Jelikož začíná pršet, schováváme se do rozestavěného stavení, ale po chvíli přijíždí majitel a po počáteční nedůvěře se osmělujeme a navazujeme kontakt. Taky díky našim 40 – 60ti % roztokům. Na oplátku nám majitel usedlosti nabízí pálenku z chorošů a břízy. Počasí je vrtkavé – stále buď vytahujeme nebo balíme pláštěnky. Nakonec si dá počasí říct a je hezky. Za jasného počasí dojíždíme kolem 18- té hodiny na ubytování. Ještě stíháme opékat buřty a taky jelikož je to poslední noc v Litvě, zpestřujeme si to zpívánkami při kytarách.
21.6. – A nadešel poslední den našeho putování po Litvě. Po opětovném brzkém vstávání a rychlém balení nakládáme bagáž do autobusu. Tři cyklisté zůstávají s řidiči na ubytování a pojedou s nimi až v poledne do Alytusu. U Franty s Pavlou je to překvapení, ale stopku jim vystavil vymlácený střed na kole. Po skupinkách vyrážíme vstříc poslední etapě. Trochu si trasu zkracujeme, jedeme cestou necestou přes mokřady a močály – Jirka Palík zkouší i hloubku kaluží na cestách a jaksi byl překvapen hloubkou kaluží. Po několika dnech nacházíme výhledové místo v této rovinaté zemi. Je to vlastně 20-ti metrový kopec se schody na vrchol, no a něco málo je do dálky vidět. Před Alytusem se napojujeme na novou cyklostezku s několika odpočívadly, ale do Alytusu stejně nedojedeme. Chybí maličkost – a sice most přes řeku Nemunas. Sice se na něm intenzivně pracuje, ale zatím není postaven. Otáčíme tedy kola a míříme do Alytusu náhradní cestou. Jelikož jsme do města dorazili docela s předstihem, procházíme si historické město, samozřejmě, že navštěvujeme zdejší infocentrum a znárodňujeme poslední turistické prospekty a mapy. Ještě bereme zavděk zdejším pivem ve zdejších restauracích a jelikož nám stále ještě zůstávají nějaké litevské drobné, bereme útokem zdejší supermarket a utrácíme poslední lity. Autobus stojí na místě, které jsme si domluvili, nakládáme kola, Vlastíkovi Mokrošovi gratulujeme k jeho životnímu jubileu ( 85 let ) a vyrážíme na cestu domů.

Fotografie ze zájezdu si prohlédněte tady:

Pokud si přejete shlédnou krátký videozáznam z naší cesty, zde je: