Byli jsme s manželkou požádáni, abychom napsali tento článek z cyklozájezdu. Vzhledem k tomu, že jsme z pohledů turistů úplná písklata a jak by se řeklo na vojně „ještě nám hoří vajgl na nádraží“, tak i níže uvedený článek berte jako naši úplnou prvotinu. Snažili jsme se oba do článku vložit své vzpomínky na výlety, a tak je i článek proměnlivý, „jak počasí nad Slovenským Rájem“, ale o tom už něco málo níže.
Druhou polovinu června zahájili hukvaldští turisté pětidenním cyklozájezdem po krásách Slovenského Ráje a Rudohoří. Naše cesta započala odjezdem v 6 hod. ráno, kdy pan Luboš nabíral první pasažéry u hotelu na Hukvaldech. Poté pokračoval po zastávkách směrem ke sběrnému dvoru v Rychalticích, kde jsme zapojili vlek s koly se slovy jednoho člena „obluda už je zapojena můžeme vyrazit“ a vyrazili vzhůru dobrodružstvím a sportovním výkonům. V autobuse panovala dobrá nálada a místy voněla chmelová i nasládlá třtinová vůně. Asi po pěti a půl hodinách jsme zdárně dorazili do města Levoče, což byl náš první startovní bod. Všichni jsme byli rádi, že se můžeme protáhnout a konečně osedlat naše kola. Na startu se vyrazilo téměř hromadně, ale po chvíli se dav roztrhal na malé skupinky, kdy každá skupinka si vybrala svoji cestu k cíli. Naše skupinka jako první uviděla na kopci krásnou baziliku navštívení Panny Marie na Mariánské hoře, která patří mezi nejstarší poutní místa východního Slovenska a tím i bylo rozhodnuto o naší první zastávce.
Nejenže toto místo působilo velice uklidňujícím dojmem, ale byl odsud i nádherný výhled na město Levoča, ve kterém se nachází kostel sv. Jakuba, který patří k nejvýznamnějším památkám na Slovensku, jehož součástí je dřevěný gotický oltář dosahující výšky 18,62m, který je celý z lipového dřeva. Od baziliky jsme tedy sjeli na náměstí v Levoči, kde jsme prohlídku náměstí zakončili chlazeným žejdlíkem piva.
Následně jsme pokračovali v cestě dál přes rozhlednu na Medvědím Vrchu a Spišskou Novou Ves, kde jsme okusili první pořádný deštík. Neodradilo nás to a s trochou chmelového moku a pořádného štrůdlu jsme to přečkali. Dále již cesta pokračovala kopcovitým terénem až do vesničky Dedinky, což byl náš cíl. V cíli nás čekalo hezké ubytování v hotelu Priehrada, který je posazený do krásného lesnatého údolí u přehrady Palcmanská Maša.
Druhý den jsme započali výjezdem z Dedinek okolo přehrady, přes vyhlídku na Dobšínském kopci, ze které byl pohádkový výhled na jezero a okolní pahorkatiny. Sjezd z Dobšinského kopce jsme si náramně užili, ale jak už to bývá sjezd byl dlouhý, ale následný výšlap ještě delší a výživnější. Při výjezdu jsme narazili na značku s obrázkem medvěda, upozorňující na výskyt medvědů. Někteří menší draví jedinci, kteří se neustále drželi v popředí, se po spatření značky s medvědem raději upozadili do středu skupinky . Závěr kopce se nám odměnil nádherným relaxačním místem, kde si většina cyklistů odpočinula u nezapomenutelného výhledu na Královu Holu.
Místo bylo jako stvořené na krásné foto, a tak jsme toho využili na společnou fotku. Všichni měli dobrou náladu i plno síly, a tak jsme sjeli o kousek níže, kde jsme měli možnost doplnit si naše prázdné bidony vodou z pramene Hronu. Voda byla skvělá a osvěžující. Trasa dále pokračovala okolo Chmarošského viaduktu, což je starý kamenný železniční most s devíti oblouky, které se ční do výšky 18 metrů.
Pohled na něj nás přenesl do scény z Harryho Pottera. Jelikož nás pohled na něj natolik okouzlil a děti už měly hlad, rozhodli jsme se zde zastavit v malebné kolibě s dobrým jídlem a pitím a nechali se unášet jeho krásou. Po výborném jídle nás čekalo poslední stoupání přes kopec Muráň, kde někteří navštívili také zříceninu Muráňského hradu, který je třetím nejvýše položeným hradem na Slovensku. Z tohoto místa se jim naskytl krásný pohled do hlubokého údolí. Sjezd do cíle byl opět nádherný a dlouhý, kde nás již čekalo příjemné občerstvení.
Třetí den nás řidič vyvezl do Spišského Podhradí, kde se přímo u parkoviště nacházel gejzír Sivá Brada. Jedná se o chráněný přírodní vývěr minerální vody s erupcemi, občas dosahujícími do výšky 2 až 3 metry. Naše naplánovaná trasa dále pokračovala přes louku ke katedrále sv. Martina ve Spišské Kapitule. Ve stínu katedrály se našlo i místo na výměnu píchlého kola a frčelo se dál na Spišský hrad. Někteří se ho pokusili vyjet, ale část úseku byla zrádnější, než se zdálo. Terén byl prudký, úzký, klikatý a kamenitý, spíše pro pořádné bajkery. No, co už, přece jen jsme turisti, a tak nás nějaký kopeček nezaskočil a cesta necesta, prostě jsme ho vyšlápli pěšky. Další skupina na to vyzrála, jelikož to vzali na okolo po krásné asfaltové cestě. V plánu bylo společné foto, ale vzhledem k náročnosti terénu a různému časovému dojezdu jednotlivých skupin se to úplně nepodařilo. Nicméně snaha byla a každá skupinka nějakou tu fotku přece jen pořídila. Následoval průjezd Spišskými Vlachy a závěrečné stoupání na Krompašský vrch. Už začátek kopce byl podezřelý a svým sklonem naznačoval, že to bude výzva a taky byla. Kopec většinu z nás stál mnoho sil a přesvědčení, neopřít kolo někde o strom a nedojít zbytek trasy pěšky. Nevzdal to nikdo a v cíli jsme naložili všechny kola. Následoval opět dlouhý sjezd do cíle výletu do Gelnice, který byl lemován různými studánkami a prameny s možností doplnění pitného režimu.
Čtvrtý den byl pro pana řidiče odpočinkový, ale nikoliv pro nás. Trasa sice byla naplánovaná, ale každý ten den pojal po svém. Někteří se vydali po stanovené trase, jiní si ji drobně čí více upravili a naše skupina se rozhodla na chvíli pověsit kolo na „hřebík“ a obout toulavé boty. V blízkosti ubytování se nacházela krásná Zejmarská roklina, což je jedna z nejkratších tras Slovenského ráje s úchvatnými vodopády a žebříky. Jelikož bylo krásně, tak jsme před výšlapem všichni vyházeli z batohu všechny bundy, mikiny, pláštěnky atd. „no přeci to v tom krásném počasí nebudeme tahat“. Co čert nechtěl a na horách už to tak bývá, z ničeho nic nás v lese zastihla bouřka. Jako správní zálesáci jsme dětem ukázali, jak se to nemá dělat a zalezli jsme všichni pod nejkošatější strom, kde jsme to v pohodě a za zpěvu „prší, prší“ v klidu přečkali. V závěru dne se i ti nejmenší členové výpravy konečně dočkali a užili si vodní radovánky na šlapadlech po Palcmanské Maši a dospěláci si šli o celém dni popovídat do hospůdky “U Luboše“. Pro nezasvěcené, provizorně zřízené místečko za naším autobusem. Po večeři jsme poseděli u jednoho velkého stolu, kde byla skvělá atmosféra prokládaná fajn písničkami za zvuku sladkého dřeva (kytary).
Pátý den a tedy závěrečný, jsme se po vydatné snídani seřadili u přehrady před hotelem, kde jsme si udělali krásné závěrečné společné foto. Poté jsme se již vydali na kolech směr Rožnava. Trasa byla ideální, kdy profil trati nám přál a byl až na pár vyjímek po celou dobu z kopce dolů. Po těch pořádných předešlých výprascích, jsme to měli tak trošku za odměnu. Kdo dodržel stanovenou cestu, tak ta se mu za odměnu odvděčila nádhernou krajinou. Místy to sice bylo dobrodrůžo, kdy si tak v klídku jedete a najednou na cyklostezce stádo krav. Sice jsme je bez újmy objeli, ale za to z plášťů se nám linula nelibá vůně, neboť všemu, co tam to stádečko po sobě zanechalo se opravdu vyhnout nešlo. Pod kopcem jsme si však umyli kola v přírodní myčce a štrádovali si to směr zámeček Betliar. Zde jsme u chlazeného moku přečkali drobný deštík a dotáhli zbylých pár kilometrů na náměstí do Rožnavy, kde bylo v plánu zakončit výlet jako obvykle malým chmelovým občerstvením, ale bohužel blížící se bouřka byla neúprosná, a tak jsme v rychlosti naložili kola a vydali se pomalu, ale opravdu pomalu k domovu, jelikož kolony byly šílené.
Na konci bych chtěl pochválit důležitého člena výpravy, kterým byl pan řidič Luboš. Musím říct, že je to mistr šofér, jelikož ukočírovat autobus, a ještě se zapojenou obludou (s vlekem) v místech, kde já bych nejel osobákem, no prostě klobouk dolů.
Co říct závěrem. Zájezd byl hodně náročný. Najeli jsme okolo plus mínus 200 kilometrů s převýšením přes 4000 metrů, kdy trasy byly převážně určeny na horská kola. Takže místy cestou necestou. Klobouk dolů před všemi. Zvládli to skvěle. Taky jsme utržili pár drobných šrámů, pár drobných závad, několik píchlých duší a jedna zapomenutá noha pod vozíkem, ale to už je na jiné vyprávění (kdo byl na místě tak ví ). Tímto bychom chtěli poděkovat všem za super organizaci zájezdu, jelikož se na zájezd nedá říct nic jiného než, že byl skvělý a bylo nám ctí poznat partu fajn lidí. A to je již opravdu vše.
Renča a Radim Holexovi
