Je pondělí 10. 9. 2012 ráno a obec Bezzecca se začíná probouzet do dalšího krásného dne. I my se pomaličku začínáme trousit po apartmánech a vyhlížet první paprsky sluníčka. Modrá obloha bez jediného mráčku slibuje perfektní den na plánované slezení jedné z mnoha ferrat v oblasti Lago di Garda. Pro dnešní den volíme ferratu Che-Guevara tyčící se nad vesnicí Pietramurata. Rozhodnutí pro tuto ferratu padá i kvůli tomu, že se ze zájezdu odděluje skupinka turistů, kteří jdou na dvoudenní přechod pohoří Monte Balda a vystupují v Rivě na autobusovém nádraží. Tam vystupuje i naše skupinka, čítajíc sedm nadšenců pro ferraty.

Někteří již s ferratami mají zkušenosti a pro některé je to křest ohněm, teda vlastně skálou. Všechno vypadá dobře, protože nám po našem příchodu na stanoviště asi 5 minut na to odjíždí autobus naším směrem. Rychle za pomoci Petra kupujeme skupinovou jízdenku a už se soukáme do přistaveného autobusu. Sedáme si na přední sedadla ať máme přehled kde vystoupit a na naši cílovou stanici upozorňujeme i řidiče. Co kdybychom přehlédli stěnu s 1632 m.n.m. Zhruba v 9:15 řidič hlásá ferrata Che-Guevara. Vystupujeme z autobusu v obci Pietramurata (248 m.n.m.) a se zakloněnými hlavami vzhůru hledáme cíl naší cesty(1632 m.n.m.).  Stěna se zdá být pro některé na první pohled hrůzostrašná, ale ferrata je podle knižních průvodců hodnocena jako B-C (stupnice obtížnosti A–E). Je však dlouhá a proto nijak neotálíme a hledáme nástup do stěny. Naštěstí je vše dobře značeno již od autobusové zastávky a tak zprvu podle šipek  a později podle červených puntíků na kamenech stoupáme borovým lesem pod východní stěnu hory Monte Casale. Asi po 25 minutách se objevují první lana. Tady se už připravuje skupinka Němců a chvíli na to se objevují i Italové. I my vyndáváme ferratové sety, helmy, rukavice a taky vyrážíme. Začátek ferraty je kvůli rozšiřování lomu oproti minulosti přemístěn o několik set metrů vlevo a proto lana ještě svítí novotou.

Cesta začíná asi sto metrovým těžším nástupem  s kolmým stoupáním a částečným traverzem. Pak následuje lehčí úsek na odpočinutí, který přeruší skalky s volným lezením I.a II. stupně UIAA. Výstup se opět mění v traverzující pěšinu, která nás přivádí pod skutečný začátek ferraty Che-Guevara. Přesvědčuje nás o tom i červený nápis na skále. Nabíráme síly na zdolávání dalšího úseku a vydáváme se vzhůru k výškám. Postupně překonáváme skalní plotny a sledujíc pracovní dění v lomu pod námi ukrajujeme další a další metry z naší cesty. Asi po hodince lezení se dostáváme ke krásným vzdušným dvěma skalním lávkám traverzujíc nad kolmou stěnou. Necháváme odpočinout rukám a kocháme se pohledem po okolí. Vlevo vidíme městečko Sarche, nad kterým se tyčí jedna z nejtěžších ferrat v Dolomitech Rino-Pisetta (obtížnost E),  Lago di Toblino, Lago di Cavedine, spoustu rozlehlých vinic a v dálce pak vrchol Stivo, který byl toho dne cílem největší skupiny turistů z Hukvald a okolí. Vpravo pak vidíme až k jezeru Lago di Garda a nad ním tyčící se vrchol Cima S.A.T. Přímo pod sebou máme vesničku Pietramurata jako na dlani. Sledujeme jednotlivé střechy domků a do očí nám svítí modrá plocha plaveckého bazénu. Ten by přišel nyní vhod, spíše než se škrábat po skále, protože se sluníčko do naší stěny opírá vší silou. Přerušujeme siestu a vydáváme se dál. Po několika serpentinách se dostáváme na křovinami obrostlou lávku, kde je konec samotné zajištěné cesty. Nacházíme zde dřevěnou skříňku s vrcholovou knihou, do které píšeme pozdrav od turistů z Hukvald a Frýdku-Místku. Světlana se Standou – “Lišákem“ míří dál k vrcholu a my ostatní si dáváme něco na zub a odpočíváme. Slunce pálí jako divé, voda pomalu dochází a k vrcholu nám zbývá posledních 400 výškových metrů. Jde vlastně o cestu vzhůru mezi klečí, kterou čas od času protne nějaká skalka, přes kterou je třeba se vyšvihnout. Síly pomalu docházejí, vrchol je už na dohled  a od vrcholového kříže na nás mávají “Lišák“ se Světlanou. „Konečně vrchol“ zvolávám s Pavlou a Katkou po šestihodinovém výstupu. Vrchol Monte Casale je vlastně obrovská horská louka, velikosti několika fotbalových hřišť, na které je i chata Rifugio Don Zio. Tady si dáváme zasloužené pivo, někteří vychutnávají víno a dojídáme poslední zbytky svačin. Po chvíli doráží i Standa -“Kóša“ s Michalem – “Pinzetem“. Prohodí něco co se nedá prezentovat a upadají hlavami na stůl. Jdeme udělat  pár fotek u vrcholového kříže, kde potkáváme mladou dvojici a ta nás bez zaváhání oslovuje jako turisty z Hukvald. Chvíli uvažujeme odkud se známe, ale nakonec se dovídáme o nechtěné reklamě v podobě “Pinzetova“ klubového trička pověšeného na stromku ve stěně.  Ještě doplnit vodu a pomalu se chystáme na sestup. Ten se zdá být nekonečný. Zprvu se jde dobře po louce, ale pak se cesta nakloní a začne prudce sestupovat po hřebeni Busón. Značení cesty je místy zmatené a dokonce i časy na značení neodpovídají skutečnosti. Snažíme se stihnout místní autobus, abychom byli v 19:00 hodin v Rivě, ale čím dál víc se zdá být tento úkol nereálný. Proto všichni přivítáme návrh, že pro nás přijede náš autobus, přeplánováváme narychlo sestupovou trasu a nejkratší cestou sestupujeme k hlavní silnici do městečka Sarche. Konečně  jsme dole a na místo srazu docházíme pár minut před autobusem. Všechno klaplo. Krásný výlet, počasí na jedničku, odvoz zajištěn a tak se už všichni těšíme na “naši bečku pivka“ u apartmánu v Bezzecce.

Za ferratisty Lišáka, Světlanu, Katku, Pavlu, Kóšu a Pinzeta napsal Franta Suchoš.