I. Na startu.
Je 20. 10. 2018, půl desáté ráno, areál Hospůdky na Koupališti. Sluníčko se dere zpoza padající mlhy a je relativně teplo, asi 10°C. Přicházejí další a další natěšení účastníci. Fronty u registrace i u okýnka s občerstvením se prodlužují. Žofka se zdraví se svými psími kamarády. Předseda našeho turistického kroužku Jirka Strakoš vítá všechny účastníky a upřesňuje program – letos, u příležitosti 100 let republiky a 130 let KČT je připravena i varianta trasy se „zeleným překvapením“, vedena přes Kupelky. Za programovou radu oblastního výboru KČT drží řeč Zbyněk Husák. Snažím se vyplnit losy „Stoleté losování“ – chybně, jako mnozí další. Znovu vyplňuji losy. Jaruna zatím kupuje startovní lístky. Oba se zdravíme se službou: Hanka, Lenka, Aleš, Jirka a Petr mají fofr, jsou ale samý úsměv. „Mám už ty losy vyplněné dobře?“ Tentokrát jsem úspěšný, hurá. Hloučky klábosí, štamprle cinkají, další příchozí se hlasitě vítají, pohoda. Veselí jsou i černí pasažéři, kteří pohrdají volňásky k prohlídce hradu – vědí, že na něj stejně nedojdou.
II. Vzhůru na Kubánkov.
107 dřevěných schodů, krátká rovinka a začíná zahřívací stoupání. „Vy tu lavičku každý rok posunujete více nahoru,“ konstatuje jeden z účastníků u Janáčkovy lavičky, stírajíc z čela krůpěje. Většina turistů sundává vrchní vrstvu oděvu. Hrad naproti je v mlžném oparu, má to už svou podzimní náladu. Žluté a červené listy stromů to potvrzují. Žofka upíjí Beki vodu. Beki je hodná. U chodníku, pod Zadní Babí horou, hladíme nos dráčkovi. Slečna před námi nechce prozradit svoje přání. Její přítel si přeje mír na celém světě. Nám nebude vadit, když nevyhrajeme ve „Stoletém losování“. Přístřešek na Sedmero cest je plně obsazen a obklopen občerstvujícími se pochodníky. Něco ke snížení tlaku se hodí. Jedna malá od Michala stačí a jde se dál.
III. Na vrcholu.
Mlha na Kubánkově nepadá, ale stoupá – bohužel. Nejsou vidět panorámata. Vrcholové razítko razítkuje, foťáky fotí, likéry chutnají. „Františku, pojď na babskou,“ slyším Martiznu a zbystřuji. „Mirku, pojď na babskou,“ tak na to slyším. Je výborná. Slečna v černém zápasí s Démonem. S nohami omotanými vodítkem podněcuje okolostojící ke vtipným komentářům. Ostatní pejsci si spolu hrají. Posilněni se chystáme na snadnější, ale delší zbytek trasy. „Děcka, pojďte, děda už stepuje,“ pobízí Jaruna vnuky. „Děda umí stepovat?“ ptá se překvapeně Vašík. „Pojď, ty brepto.“
IV. V Lurdech a Kupelkách.
Pod Kubánkovem, u stavení na rozcestí modré a žluté, se line ze zahrady libá vůně. „Co to bude za dobrotu,“ ptám se pana domácího, přikládajícího polínko pod kotel. „Krůti kýta,“ tváří se muž hrdě. „Ále, obyčejná slepice to je, on je hrozný chlubil,“ prozrazuje nám jeho usměvavá paní. Za Myslíkovskou vyhlídkou odbočujeme do Lurd. Děcka houpají zvonem na Mankově skále, dospěláci koštují přinesené ‚živé vody‘, bolesti ustupují. Mnozí jsou tu poprvé. Obdivují skalní kapličku se sochami Panny Marie Lurdské a sv. Bernadetty. Někteří nabírají z pramene léčivou vodu do butylek, jiní si omývají obličeje nebo klouby na rukou. Odcházíme. „Já vás dohoním, jenom si ‚něco‘ opláchnu…,“ slyšíme za námi. Usmíváme se. Letos si mimořádně zkracujeme trasu – jdeme kousek po žluté značce a pak oborní branou do Kupelek. Kdysi dávno tu bývaly říční lázně. Vzpomínám, kdysi dávno ve školce jsme tam chodívali na vycházku. Po zbytcích schodů sestupovali k řece a vídávali tam pozůstatky dřevěné hráze a mostu. To ještě Ondřejnice kopírovala okolní terénní svahy. Teď je v těchto místech rybník s ostrůvkem a dneska i s vodníkem. Ostrov se zaplňuje návštěvníky, „zelené překvapení“ se vyprazdňuje, vodník vítá ty nejmenší. „Děcka, byly jste hodné?“ „Ano, ano, já taky, ano.“ „Tak si vemte zelený bonbon, bo kdybyste zlobily, musel bych vás utopit!“ pokyvuje vážně hlavou vodník Dalibor.
V. Přes oboru do cíle.
Alejí starých stromů z Kupelek je to k Bystroušce jen kousek. Dámy hladí lišce ohon a něco si přejí. Návštěvníci pózují, foťáky cvakají. Na hrad už dneska nepůjdeme, zajdeme tam o pouti, na vařonku. Míjíme „Sud“ a těšíme se na guláš na koupališti. Usedáme do hospůdky. Oknem dovnitř mi Jaruna podává guláš. Pochutnáváme si. „Je zvěřinový?“ ptám se Klárky. Dozvídám se, že hovězí. Je znamenitý. Ve „Stoletém losování“ jsme nevyhráli – že by dráček opravdu fungoval? Do místnosti jsou záhy přineseny hudební nástroje, další program „chodníčku“ začíná.
Červ*