Zakončení sezony pěší turistiky 2018 – za půvaby podzimní krajiny.
Je 3. listopadu, osm hodin ráno, zamračeno, celkem teplo a zatím neprší. Stojíme na zastávce a říkáme si, proč ještě autobus nejede, když na Hukvaldech stejně nikdo nenastupuje. Při probírání kapes přicházím ke zjištění, že jsem zapomněl piškotky pro Žofku. Malér. „Zavolej Jarce, ať ti je podá do autobusu, až pojedeme kolem vašeho baráku,“ říká Pavla. Závidím jí její duchapřítomnost. Žofka mezitím za čekárnou prohání nejlepší nosnice. Ale už je tu autobus a jeho vždy usměvavý řidič Luboš. „Žofko, utřela sis packy?“ ptá se. V autobuse už sedí někteří rychaltičtí účastníci, kteří měli obavu, že nechytnou nejlepší místa k sezení. Po zastávkách postupně nasedají natěšení turisté.
Na té poslední v Rychalticích kontrolujeme seznam přihlášených. Jsme všichni, můžeme vyrazit. Jirka zdraví účastníky a předává slovo Tomášovi, garantovi akce. Ten nás seznamuje s trasou a jejími záludnostmi. Varuje nás důrazně před neznačenými lesními chodníky, vyšlapanými domorodci, na nichž prý snadno a nadobro zabloudíme. Dobrá, trochu postrašit lidi neuškodí. „Start túry je v Týnu nad Bečvou a půjdeme přes Helfštýn do Teplic nad Bečvou. Budeme, jak my říkáme, lehce tečovat vrchol Maleníku,“
vysvětluje průběh trasy a také nám upřesňuje místo, kde bude v cíli čekat Luboš se svým autobusem. Důležité je, že tam bude otevřená hospoda. „Také vřele doporučuji navštívit Hranickou propast,“ končí a přeje všem hodně pěkných a nezapomenutelných zážitků. V Týnu nevystupuje nikdo. Na parkovišti u hradu vysedáme a obdivujeme širokou škálu barev listů okolních vzrostlých stromů. Avšak svěží zelenou barvu má pouze likér, který všem účastníkům nalévá Jirka. Prohlídka hradu netrvá dlouho, jelikož se opravuje a je přístupný pouze zčásti. Nevadí, i tak stojí za to shlédnout jeho okolí z vyhlídkové věže. Nahoru jde Žofka sama a z ochozu se zvědavě rozhlíží. Pejsci milují výhledy dolů. Zpět na nádvoří ji po prudkých schodech ale musím snést. Ještě si prohlížíme vystavena kovářská díla, jimiž je Helfštýn pověstný, a zvolna odcházíme na trasu.
Nezáleží na tom, jak dlouho půjdeme, protože se míníme romanticky kochat malebnými pohledy do okolní krajiny, zvolna kráčet a dýchat svěží lesní vzduch a ne se štvát kupředu s jazykem na vestě.
S Ivošem si se zájmem prohlížíme malotraktůrek – samoděl, zaparkovaný u lesní hospody, která je ovšem bohužel zavřená. Nevadí, nepřišli jsme sem přeci za pochybnou hospodskou zábavou, ale za půvaby rostlinné říše, potěšit se krásami přírody a hluboce rozjímat nad elementárními problémy světa. „Za chvíli lízneme Maleník,“ říká Šárka. „Tečneme, lehce tečneme, říkal Tomáš, ty popleto,“ kárá ji Ivoš. Asfaltová lesní cesta se mění v pouhou lesní cestu a posléze v úzkou pěšinku. „Už jsem dlouho neviděl značku,“
říkám Ivošovi. „Hm, já také ne. To je divné“. Zahanbeně využíváme výdobytek techniky a nahlížíme do navigace. Tomáš měl pravdu. „Ti zatracení domorodci tu nadělali tolik chodníků, že normální člověk
snadno zabloudí,“ mudrujeme a vydáváme se přes louku a zaseté ozimy k silnici do Zbrašova. Místní hostinec otvírají až ve dvě hodiny odpoledne, takže bez zastávky pokračujeme do Teplic. Chvilku si prohlížíme výstavku ‚helouvín‘ před obecním úřadem, u křížku odbočíme vpravo a sestupujeme k Bečvě. Na vyhlídce nad řekou připínám Žofku na vodítko, protože se snaží postavit až na úplný okraj skály. Díváme se na protější břeh řeky. Tam, někde u tenisových kurtů, nás má konečně čekat útulná, příjemně vyhřátá hospůdka a Lubošův autobus. Ještě předtím ale dáváme na Tomášovo doporučení a jdeme se podívat do ‚Kmotrova Dolu‘, jak se také někdy říká Hranické propasti.
Je po sezoně a naučné centrum propasti je zavřené. To nám ale nevadí, protože my jdeme obdivovat nejhlubší zatopenou přírodní díru do zeměkoule, kterou obdivoval už Komenský a ne si prohlížet nějaké interaktivní panely, že. Stoupáme příkrými zákruty k vrcholu skály. Nahoře opět připínám Žofku na vodítko. Zase ji láká jít až na samou hranu propasti. Ale jak jsem už říkal, pejsci mají rádi výhledy dolů. Kromě nás tu není ani živáčka. Ty podzimní výlety mají svoje kouzlo. Vracíme se dolů, zpátky k Bečvě. Někdo už zjistil, že útulná hospůdka u kurtů je zavřená. Ještě zbývá poslední naděje – Luboš. Ten ještě nikdy nezklamal. Vyhřátý autobus, výtečná horká káva, chlazené pivo a svěží zelený likér přicházejí v tu pravou chvíli. Všichni se na sebe spokojeně křeníme. Dnešní výšlap za půvaby podzimní krajiny se nadmíru vydařil.
Červ*
